Taková pitomost!" "Trapné kvičení lepšolidí!" "Autor znovu prokázal, že je úplný idiot!" Tak vypadají typické reakce pod posty na sociálních sítích. Argumenty žádné, jen prvoplánové odsudky, pronesené se zvláštním gustem, uspokojením, potěšením z urážky. Sociální sítě opravdu nejsou prostorem, který lidi spojuje, jak by jejich název naznačoval. Je to bitevní pole, kde lidé virtuálně mlátí po hlavách své protivníky a do krve brání své soukmenovce. Tohle konstatování může sice vypadat banálně, ovšem je zajímavé, že ještě poměrně nedávno takový vývoj skoro nikdo neočekával. K sítím se naopak vzhlíželo s nadějí jako k něčemu, co prosvětlí zítřky. Proč to tedy nakonec dopadlo tak, jak to dopadlo? A kam až to vlastně může vést?

Zatím nejlepší odpověď je kupodivu stará už nejméně 60 let − pochází z doby, kdy po sociálních sítích nebylo ani vidu, ani slechu. Tehdy vyšlo legendární dílo Eliase Canettiho Masa a moc, jež se nedávno dočkalo nového českého vydání. Kdybychom knihu, na které Canetti pracoval už od roku 1925, lépe četli, nebyli bychom ani trochu překvapeni tím, co se dnes na sítích odehrává.

V Canettiho díle se toho samozřejmě o současnosti dozvíme mnohem víc (z různých aspektů ukazuje, že se chování společnosti řídí nadčasovými vzorci), ale právě pasáže, které s předstihem vysvětlují to, co se dnes hlavně na Facebooku děje, jsou obzvlášť zajímavé.

Potěšení z rozsudku

Tedy znovu, proč se nyní odehrává na sociálních sítích takové "peklo"? Pro porozumění je klíčový Canettiho pojem "potěšení z rozsudku". Autor na základě důkladného studia, které sahá od etnografických zpráv o primitivních kmenech, údajů o starých civilizacích až po moderní politickou praxi, dochází k závěru, že člověku je bytostně vlastní potřeba soudit druhé lidi. Samozřejmě s negativním výsledkem, protože právě negativita rozsudku je zdrojem onoho potěšení. Jak příklad takového všudypřítomného souzení podle Canettiho vypadá? Třeba takto: "Je to špatná kniha", řekne někdo a snaží se působit, jako by pronesl pouze věcnou poznámku. Jeho výraz nicméně prozrazuje, že to říká rád. Brzy tak přijde "je to špatný spisovatel" a zní to rovnou, jako by se řeklo "je to špatný člověk".

Všude máme příležitost přistihnout při takovém odsuzování lidi známé, neznámé i sami sebe. Vždycky se projeví potěšení z negativního soudu, píše Canetti. A dodává: "Nepředpokládají se přitom žádné věcné znalosti, ti, kteří se zdrží soudu, protože se stydí, by se dali spočítat na prstech. Souzení je choroba, a to jedna z nejrozšířenějších − prakticky jí trpí všichni." (Ano, zdůrazněme VŠICHNI. I když z toho každý zpravidla obviňuje toho druhého.)

A tady jsme u důvodu, proč to na sociálních sítích vypadá, jak to vypadá: umožnily totiž, aby choroba dosáhla rozměrů epidemie.

Pro vynášení "rozsudků" nad druhými jsou sítě skutečně naprosto ideálním prostorem, a to hned z několika důvodů. Zaprvé proto, že potěšení z odsudků je zde násobeno tím, že nejsou pronášeny někde v ústraní, ale před širokým publikem.

Zadruhé, veřejné rozsudky může vyslovovat naprosto každý − i ten, kdo by si dříve mohl svou zlobu ventilovat maximálně v úzkém kroužku u devátého až jedenáctého piva.

A zatřetí, sociální sítě nahrávají i soudům a soudcům anonymním. Když dříve anonym napsal něco autorovi, politikovi, komukoli, sice se tím jakžtakž ukojil, ale nebylo to úplně ono. Urážku četl jen ten, komu byla přímo adresovaná, a to ještě kdoví jestli. Nyní na sociálních sítích může anonym nactiutrhat, urážet, okopávat kotníky komukoli, včetně významných osobností, a to před celým světem. To je panečku jinačí rajc. Jede to ve velkém. Na českém Twitteru fungují tisíce až desetitisíce anonymních účtů, které samy nic aktivně neprodukují, jen reagují na ostatní lidi − samozřejmě většinou urážlivě. Soudí, urážejí, odsuzují. Čím známější je dotyčný terč, čím více má followerů, tím pro odsuzujícího anonyma lépe. Je to snadné. Tak proč by si potěšení z rozsudku upíral?!

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Canetti nazval skupiny zastávající podobné názory "smečkami", které jen čekají, kdy na sebe zaútočit. A i když je dílo staré přes 60 let, přesně jako "smečky" se chovají členové ideových bublin na Facebooku.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru