Už nikdy se nebudu potápět v batyskafu, zapsal si slavný oceánograf Robert Ballard v roce 1985 po dramatickém ponoru k havarované jaderné ponorce Thresher v těsné ocelové kouli hlubinného člunu Trieste II. "Musí přece existovat lepší prostředek, jakým může člověk objevovat hlubiny oceánu."

Ve svém přesvědčení se utvrdil také, když v ponorce Alvin zkoumal dno oceánu a sonda ukázala, že jen pár metrů od nich z horniny tryská voda o teplotě 350 stupňů. "Ve zlomku vteřiny mohla zničit plexisklová okna. Byli jsme jen tři metry od smrti a zkázy, a naši kolegové na hladině by se nikdy nedověděli, co nás zahubilo… Pomalu jsem začal být přesvědčen, že ponorky s posádkou mají spornou budoucnost," nechal se slyšet objevitel vraku Titaniku.

Takové štěstí jako Robert Ballard ale jiní neměli. Už roku 1973 se výzkumná ponorka Johnson Sea Link zachytila do zbytků rybářské sítě na vraku torpédoborce USS Fred T. Berry v hloubce 110 metrů. Pomořský člun se sice podařilo vyprostit, pro dva ze čtyř členů posádky už ale bylo pozdě.

Jedním z mrtvých v přetlakovém trupu ponorky byl 31letý syn významného oceánografa a konstruktéra Edwina Alberta Linka.

Ten později pod dojmem z tragédie sestrojil dálkově ovládané zařízení pro záchranu havarovaných ponorek.

Robert Ballard šel ještě dál, když se nechal dramatickými zážitky z miniponorek inspirovat k návrhu dálkově ovládaných strojů Argo, Jason Jr. a Jason, které se mimo jiné podílely i na nalezení a průzkumu vraku Titaniku v polovině 80. let.

Smrtící tlak

Na dně světového oceánu je mnohé z toho, čeho už se na povrchu pomalu nedostává: především paliv a barevných kovů. Je tu také zřejmě klíč k mnoha zásadním vědeckým poznatkům, jako je vznik a vývoj naší planety i možnosti existence života na jiných tělesech sluneční soustavy. V neposlední řadě je tu i obrovské množství lodních vraků, které se na dně hromadí už od starověku − často s cenným nebo historicky zajímavým nákladem.

Dostat se k tomu všemu ale není jednoduché; překážkou je především drtivý tlak vody. V pouhých deseti metrech − po připočtení atmosférického tlaku u hladiny a zohlednění měrné hustoty slané vody − na každý čtvereční centimetr těla působí dvoukilové závaží. A protože povrch lidského těla má plochu okolo 1,7 čtverečního metru, v kilometrové hloubce už by ho drtilo 1770 tun. Potápěči se tomu brání dýcháním směsi kyslíku a plynů (dusíku, helia, vodíku) o stejném tlaku. Jenže to jde jen několik málo stovek metrů, protože plyny pod tlakem mají nežádoucí účinky na lidský organismus.

Jinou možností, jak čelit tlaku, je uzavřít člověka do pevné skořepiny − tedy do ponorky nebo batyskafu. Plavidla pro velké hloubky jsou ale mimořádně drahá, vydrží operovat jen po krátkou dobu. Jsou vhodná spíše na pozorování a sběr dat než na práci. A jak jsme viděli, nejsou zrovna moc bezpečná.

Proto se zrodily dva typy bezpilotních hlubinných strojů: pomocí kabelů dálkově ovládaná zařízení, pro něž se používá zkratka ROV, a autonomní roboti označovaní jako AUV.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Co je problémem těchto zařízení?
  • Jak se uplatňují v Česku?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.