Domů jezdívám pražským autobusem číslo 106. Nastupuji na třetí zastávce ve směru Kačerov a z okna na mě hledí dáma, kterou znám, ale ona mě ne. Což obvykle znamená, že to je herečka. Je, a velká. Jaroslava Pokorná, která ve filmu režisérky Agnieszky Hollandové Hořící keř hraje Libuši Palachovou. Matku Jana Palacha.

Film je zpočátku rekonstrukcí Palachova sebeupálení, k němuž došlo 16. ledna 1969, a dnů, které následovaly. Maminka, hraná Pokornou, se o činu svého syna dozví ve vlaku, když jede do Prahy za Janem, aby mu koupila nový kabát. Zprávu o synově činu s jeho fotografií a titulkem Tragédie doby zahlédne v novinách, které si čte cestující naproti ní.

V jedné z pasáží filmu kamera dlouze zabírá tvář matky, když už po Janově smrti sedí sama doma v kuchyni. Přesně to se mi vybaví, když vidím za sklem v přijíždějícím autobuse Jaroslavu Pokornou. Na Palacha tedy myslím častěji než jen při lednových výročích, kdy se vždy zvedne vlna zájmu o tuto událost. Vlastně pokaždé, když paní Pokornou zahlédnu. Mnoho už bylo o Palachovi napsáno, řečeno a natočeno. Proto se vždy zamýšlím nad tím, co některé z nás pořád vede k tomu, že se ke dnům 16. až 19. ledna 1969, od Palachova činu k jeho smrti, vracíme.

Na některé otázky prostě nedokážeme najít odpovědi, ale vždy je budeme hledat. Jednou z nich je smysl oběti: snažil se tímto způsobem pomoci své zemi, ale jak naznačoval, neublížil tím své rodině? Jak dospěl k rozhodnutí obětovat se, i když musel vědět, jak strašnou fyzickou bolest to pro něj bude znamenat? Kde se v něm vzala odvaha a síla něco takového udělat? Filozof Ladislav Hejdánek ve svém eseji Symbol a skutečnost napsal: "Palachův čin je pro mne čímsi do živa se zařezávajícím, před čím vždy znovu umlkám." Lépe to nejspíš vyjádřit nelze.

Před deseti lety jsem psal pro on-line deník Aktuálně.cz reportáž ze Všetat u příležitosti čtyřicátého výročí sebeupálení. Palach v tomto městečku nedaleko Neratovic bydlel, chodil do školy, po zásahu Státní bezpečnosti a vykopání ostatků na Olšanských hřbitovech byla urna s jeho popelem v roce 1974 uložena na místním hřbitově. Bývalý ředitel místní školy Jan Fabián se s Palachem v dětství znal, hrávali spolu fotbal s hadrovým míčem. Před deseti lety mi řekl, že ve Všetatech mnozí lidé v roce 1969 především nechápali, jak mohl něco takového matce udělat. I toto věčné dilema nese tehdejší čin. Bylo to nepochybně hrdinství hodné úcty. Je ale hrdinství vždy a za všech okolností správné?

Příčina: sebevražedný úmysl

Před Vánoci jsem se probíral složkami na téma Palach, které má v elektronické podobě Archiv bezpečnostních složek. Zarážející je kontrast toho, jak i ve světle mimořádného, běžný život daleko přesahujícího činu jsou úřední záznamy strohé a věcné. V archivu je například hlášení Útvaru požární ochrany hlavního města Prahy. Kdo volal: příslušník útvaru PS soudruh Dumpelík. Druh případu: sebevražda. Popis objektu: Václavské náměstí − před koněm. Příčina: sebevražedný úmysl. Použitá technika požární ochrany: ASC AB-31-13, ABA 60-55, lopata.

Ze záznamů ministerstva vnitra vyplývá, jak moc se lidé první dny po sebeupálení báli, že budou další oběti. Že jedenadvacetiletý student byl jen první pochodní a jsou připraveni další, kteří ho budou následovat. Což tvrdil v dopise, jenž byl nalezen v jeho aktovce na místě, kde se polil benzinem a zapálil.

Studentský vůdce Lubomír Holeček mluvil s Palachem na klinice. Řekl pak, že si student nepřeje, aby ho někdo následoval. Zároveň ale vypověděl, že umírající Palach cosi říkal o číslici čtyři a vyslovil jméno, které znělo jako Šilhavý, nebo Šivavý. Nejspíš nikdy nebudeme znát úplnou pravdu, zda další pochodně měly vzplát, či ne. Nikdy se nikdo takový nenašel. Což je nepochybně další důvod, proč tato událost nepřestane přitahovat pozornost. Nikdy se nedozvíme, co chtěl Palach krátce před smrtí skutečně říci.

O strachu, který zavládl kvůli možným dalším obětem, svědčí některé zápisy vyšetřovatelů, dostupné v archivu. Prověřovaly se i zdánlivé maličkosti. Například tvrzení hostinského Vaverky z hospody U Krále Brabantského, že Palach tam chodil s několika lidmi na pivo. "Bylo by třeba zjistit, o jakou skupinu osob se jednalo a zda jde o pravdivý poznatek," stojí v dokumentu kriminálního odboru Hlavní správy Veřejné bezpečnosti. Další hlášení se týká učně podniku Restaurace a jídelny Petra Holíka. Ten prohlásil mezi spolužáky, že má být pochodní číslo devět. Potom se zarazil a řekl, že si dělal legraci. Někdo to ale řekl doma rodičům a informace skončila u vyšetřovatelů.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.