Ani po 30 letech demokracie si neumíme vládnout bez normalizačních kádrů.

Rok 2019 celý spěje k listopadu, kdy oslavíme 30 let od obnovení demokracie.

Ale kdo to výročí na pódiích vlastně bude slavit? Určitě někdejší člen komunistické strany Andrej Babiš jako premiér. Vedle sebe bude mít asi tu a tam svého nejdůležitějšího koaličního partnera, komunistu, který rudou knížku na rozdíl od Babiše ani neodhodil, předsedu KSČM Vojtěcha Filipa.

Trio reálné moci v Česku roku 2019 bude doplňovat prezident Miloš Zeman, který sice patří mezi osmašedesátníkové, nikoliv normalizační komunisty, ale svůj návrat k moci postavil výhradně na těch normalizačních.

Proti této trojce budou o nezbytnosti změny poměrů a hodnotách demokracie a 17. listopadu jistě mluvit za ČSSD třeba bývalý předseda Senátu Milan Štěch, někdejší europoslanec ANO Pavel Telička nebo možná po odchodu ze struktur Severoatlantické aliance nová hvězda veřejného života, generál Petr Pavel. Ano, i ti všichni byli normalizační komunisté.

Nikdo nikoho nesoudí, ale ta otázka se tento rok bude asi vracet neustále jako bumerang: proč ani po 30 letech si demokratická republika neumí vládnout bez normalizačních kádrů ve vysokých funkcích?

Naděje a pád mladých kádrů

Vraťme se na chvíli o 30 let zpátky: Gustáv Husák v roce 1989 právě dořekl poslední větu svého novoročního projevu a všichni ti dvacetiletí a třicetiletí oportunisté, kteří vstoupili do normalizační KSČ, museli mít silný pocit, že budoucnost je konečně jejich. Zchátralý Husák už vypadal strašně a jen to umocnila slova, z kterých se dalo dedukovat, že přestárlá kolaborantská elita z doby po pražském jaru to už definitivně balí. "Uskutečnění hospodářské a společenské přestavby považujeme za nevyhnutelný a nezvratný proces. K tomu směřuje rovněž urychlení ekonomické reformy, prohloubení demokratizace politického systému," pomalu deklamoval Husák a na květen 1990 anoncoval XVIII. sjezd KSČ, kde se měla uskutečnit generační výměna.

Těch slibů, že se mladí komunisté dostanou k lizu, bylo pak ten rok ještě mnohem více. Miloš Jakeš ve svém legendárním projevu z Červeného Hrádku z července 1989 ve své prostoduché rozjařenosti jasně sliboval mladším, že Husák a spol. už brzo odejdou a mladší se mohou těšit: "Takovým problémem vážným je, že příliš dlouho trvala nepřirozená stabilita kádrů, léta seděli lidé na stejných funkcích. Tím se znemožnilo, aby se potáhla další generace, tedy aby se postupně ty kádry omlazovaly. Tento proces byl nastoupen, není to proces lehký, ale byl nastoupen a pokračujeme v něm." Jenže pak přišlo v listopadu utrum.

Co už jinde ve střední Evropě znají

Nová polistopadová společenská smlouva v zemi s nejmasovější komunistickou stranou z východního bloku stála na všenárodní nepsané dohodě o takzvané tlusté čáře za minulostí. "Nejsme jako oni" mohli říkat i "oni", tedy komunisté, kteří najednou začali usilovně budovat kapitalismus a demokracii. Nová elita jen prostřednictvím lustračního zákona a dalších norem vytlačila komunistické špičky z politické do ekonomické sféry, tu politickou převzal disent a dosavadní šedá zóna. Tato dohoda se v Česku mnohým radikálnějším antikomunistům od počátku nelíbila, ale vlastně nakonec přetrvala nepřirozeně dlouho, pokud se porovnáváme se zahraničím.

V postkomunistické střední Evropě se občané brzo vrátili ke schopným normalizačním pragmatikům. V Polsku byl v 80. letech Aleksander Kwaśniewski komunistickým ministrem mládeže a sportu, po roce 1995 se stal garantem vstupu Polska do západních struktur. Ještě o rok dříve se stal v Maďarsku premiérem komunistický ministr zahraničí Gyula Horn. Na Slovensku se v roce 1999 stal prezidentem Robert Schuster, normalizační primátor Košic. A pod starší generací působili i mladší nadějní komunističtí odchovanci. Maďarský premiér z nultých let Ferenc Gyurcsány aktivně působil v maďarské organizaci mladých komunistů, dlouholetý slovenský premiér Robert Fico vstoupil do komunistické strany v roce 1987. Není tak divu, že třeba Ficova první vláda se skládala z 11 exkomunistů celkem z 16 členů. Jen to Česko se dlouhou dobu drželo…

Pozdní porevoluční normalizace

V Československu po roce 1989 vytlačilo normalizační komunisty z vysokých funkcí silné sepětí nekomunistického disentu (Václav Havel), nekomunistické šedé zóny (Václav Klaus) a koneckonců i těch osmašedesátníků (nejprve nejvýrazněji Alexander Dubček). Česko jako jediná země ze stře­doevropské čtyřky do roku 2013 neměla za prezidenta bývalého komunistu a dosud neměla za prezidenta normalizačního komunistu.

Z předsedů českých vlád normalizační komunisty najdeme jen u přechodných více či méně úřednických premiérů, mezi regulérními hlavami kabinetu ne (tedy až do roku 2017). Zatímco v okolních postkomunistických státech už bývalý normalizátoři dávno seděli ve vysokých funkcích, v roce 2006 ještě zde dokázala ODS bodovat s protikomunistickým spotem Filipa Renče o nebezpečí "KSČSSD".

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru