Pro některé filantropy je pomáhání samozřejmost, nejen jednorázový čin třeba v době Vánoc. Mohou to být podnikatelé, pro něž se vydělané miliony staly impulsem začít systematicky pomáhat druhým. Jiní jsou "srdcaři", kteří sice nemají peníze, ale zato odhodlání a srdce na dlani. Všichni z šesti vybraných pak v posledních letech obdrželi filantropickou cenu Via Bona.

Tomáš Slavata: Říkali mi, že jsem se neměl narodit. Chci být proto každý den užitečný.

V dětství žebral v Praze na Malé Straně o jídlo. Maminka fungovala jen někdy, často byla na několikadenním flámu, a když přišla domů s některým z otčímů, nedalo se říct, že by to pro malého Tomáše Slavatu bylo lepší. Zažil domácí násilí, ve škole šikanu. Od té doby zadrhává a má noční můry.

Chodil stále v jednom oblečení a neměl ani cvičební úbor, což mu ale nebránilo, aby spolužáky svými výkony hravě předčil. Ve sportu se našel, zažil v něm první slova chvály a uznání.

Vyrůstalo z něj nicméně pěkné kvítko. Chytil se party, s níž chodil sprejovat vagony metra. Pak se v něm cosi zlomilo. Nechtěl se ubírat podobnou cestou jako maminka a později i starší sestra. Začal úplně nový život a razil heslo: Být každý den užitečný. V pouhých 21 letech se ujal obou synů své starší sestry, které umístili do dětského domova. Když je vychoval a vypustil z domu, ujal se dvou romských chlapců, Dominika a Julka.

Podporuje ale i další děti. A za dalšími stovkami dojíždí po celé republice do dětských domovů. Rozdává jim tréninková kola a zve je na své triatlonové závody pro znevýhodněné děti Slavata Triatlon Tour. Ty už pomohly řadě malých závodníků zažít první úspěch a chválu. A také jim vypráví svůj příběh − jak se dá ze dna dostat díky sportu a tvrdé dřině až na vrchol. A jak svými dobrými skutky chce zaplašit větu, kterou slyšel v dětství: Ty ses nikdy neměl narodit!

Když mu na jeho dobrodiní přestaly stačit peníze, nerozpakoval se a prodal svůj byt. Tento extrémní projev filantropie nezůstal bez odezvy a Tomášovi se začali hlásit sponzoři jeho nesčetných dobročinných aktivit.

"Žene mě pocit užitečnosti a vše, co dělám, vnímám jako něco běžného, jako pouhou slušnost. Nemůžu říct, že nejsem někdy opravdu hodně unavený, když jedeme třeba čtyři akce po sobě, které jsou od sebe přes sto kilometrů," líčí.

Pomáhat a tvrdě dřít je pro něj každodenní samozřejmost. "Potřebuji, aby můj život byl každý den jako velké dobrodružství, a musím se dostatečně unavit, abych dokázal v klidu spát a nepřemýšlel. Je to jako rozjetý vlak."

Libor Malý: Znám recept na štěstí. Buďte k lidem štědří a laskaví, vrátí se vám to.

V roce 1996, kdy byl český internet ještě v plenkách, vymyslel podnikatel a vystudovaný programátor Libor Malý způsob, jak na něj převést trh práce, a založil firmu a webové stránky Jobs.cz. Jednalo se o jednu z prvních komerčních internetových služeb v Česku.

"Měl jsem jasnou vizi, co mám udělat. Ne čím by se daly vydělat peníze, ale jak by to bylo užitečné. Šestnáct let jsem naplňoval tuto vizi, pak už to bylo hotové a já jsem si říkal, co tam tedy ještě dělám," vypráví o svém životním zlomu, jenž nastal v roce 2012.

Firmu prodal a stal se ze dne na den miliardářem. "Šestnáct let jsem makal deset až dvanáct hodin denně a najednou jsem nemusel nic. Není to úleva, ale obrovský šok," popisuje. Coby praktikující buddhista na půl roku pracovně vysadil, meditoval a plánoval, kam dál nasměrovat svůj život.

Související

Stal se štědrým mecenášem, jenž například financuje mnohé aktivity Člověka v tísni, třeba jeho boj s dluhovým byznysem. "Už se jim podařilo hodně zlepšit z toho, co si tenkrát parta zloduchů u moci značně nemorálně nastavila. Snaží se nastavit parametry tak, jak je to normální ve vyspělém světě," líčí.

Rozjel také projekt Hearth.net, který funguje na principu ekonomiky daru a jakéhosi mikrosvěta bez peněz − touto ekonomikou proudí dar, peníze v něm vlastně nejsou potřeba. Lidé na této platformě darují, co mají a umí, a přijímají, co jim chybí. A díky těmto výměnám nacházejí nové přátele.

Snaží se apelovat na veřejnost, aby se stále nehnala za penězi. "Mohu předat zprávu, že bohatství a štěstí jsou dvě zcela se míjející kategorie a nijak spolu nesouvisí." Zároveň ale ví, že tyto zkušenosti jsou nepřenositelné, a tak se podle jeho slov budou lidé stále plahočit za bohatstvím často i za cenu podvodů a lží. Jenže místo štěstí zažijí strach, že se na jejich levárny přijde.

Recept na šťastný život zná a šíří ho dál: "Buďte k lidem štědří a laskaví a ono se vám to brzy vrátí." Důležité podle něj je nejít za egoistickými cíli, ale řídit se při každém rozhodování jasně danými životními hodnotami, aby si pak na smrtelné posteli mohl člověk říct: "Nežil jsem zbytečně."

Kvido Štěpánek: Pomáhám, protože na stát se spoléhat nejde. Ten má dost starostí sám se sebou.

Jeho firma Isolit-Bravo sídlí v Jablonném nad Orlicí, odlehlém koutu Pardubického kraje na česko-polském pomezí. Vyrábí komponenty pro automobilový průmysl, zahradní mechanizaci či domácí spotřebiče. Má obrat miliardu ročně a vyváží do celé Evropy, do USA i do Mexika. Letos získala ocenění Firma roku 2018 a Odpovědná firma roku 2018.

Majitel a šéf firmy Kvido Štěpánek se vymyká všem typickým představám o miliardáři. Na veletrzích byste ho marně hledali v obleku mezi manažery. V montérkách nadšeně předvádí své výrobky. Obzvláště rád pak pobíhá se svým vynálezem motúčkem, tedy trakařem na elektrický pohon. Podle firemní vedoucí zahraničního obchodu však bývá na evropských veletrzích někdy těžké vrcholovým manažerům vysvětlit, že chtějí-li jednat se šéfem, musí si odchytit zpoceného chlápka, jenž běhá po areálu s kolečkem.

Rovnostářsky se chová i v práci. V kanceláři ho najdete málokdy, většinou se nachází někde v provozu, v džínách a triku. Ostatně sám tu začínal jako řadový montér, když ještě Isolit patřil pod státní podnik OEZ Letohrad. Smysl podnikání vidí v tom, že výsledek jeho činnosti může pomoci druhým. A nezáleží na tom, zda jde o dar pro potřebné nebo o výrobek pro zákazníky.

Kvido Štěpánek se navíc řídí filozofií, že velké zisky zavazují a že pro bohaté by měla být povinnost pomáhat. Podporuje řadu českých neziskovek i mezinárodních organizací, přispívá na provoz nemocnice v Ústí nad Orlicí, na léčbu dětí, na seniory, na opravu památek i na výstavy a přednášky o zločinech komunismu. Leckdy i osobně pomůže potřebným jednotlivcům, kteří se na něj obracejí jako na poslední možnost záchrany. "Snažím se pomoci tam, kde se nikdo nestará a kam neplynou žádné dotace," vysvětluje Kvido Štěpánek.

Mnozí podnikatelé mají v otázce charity "jasno" − státu odvádějí nemalé daně, tak ať se o vše postará. "To je blbost. Přece se nebudu odvolávat na stát, který má milion nedostatků a má co dělat sám se sebou. Jak se provinili ti postižení nebo rodiče postižených dětí, že žijí zrovna tady? Přece když mám tu možnost, tak proč bych nepomohl?"

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.