Letos jsme ani nic přelomového nečekali − ač byl po 10 letech opět osmičkový rok. Možná za to může zklamání z "nic" roku 2008. Nejedná se mi o fakticitu role pověry "roků s osmičkou", ale o samotnou naši práci s touto pověrou. Tím, že jsme nic nečekali od akceptované pověry, opouští nás osudovost?

Hra s osudovými osmičkami je úsměvně dětinská, taková politicko-dějinná numerologie, tolerovaná pověra historicismu. Ve skutečnosti je to hloupost na druhou, pochopitelně, čekat, že osmičkový rok s sebou přinese významnost. Shoda náhod, přinejlepším. Nicméně sama tato empiricko-induktivní pověra (při osmičce se děly zlomové věci, můžeme tedy to samé čekat i do budoucna), samotná její existence značí, že věříme mimoděk ještě pár věcem. Není-li to jen matoucí souhra náhod, pak je víra v "osudové osmičky" zároveň vírou v osud. A kdo věří v osud, věří ve směřování, kdo věří v osud, věří v nějaký (nám možná neznámý) smysl dějin.

A kdo věří ve smysl, věří též na jisté poslání − které se může, ale nemusí naplnit. Také věří v to, že dějiny mají nějaký smysl. Ale že se nám smysl děje, nikoli že jej sami (smysluplně) konáme. Že jsme trpní, nikoli činní.

Zadruhé tato pověra znamená, že věříme v to, že se nám osud nějak děje. Mnoho lidí si osmičku spojuje s nadějí, s průlomem, s obrodou věci, ale v našich dějinách je toto číslo často spojováno s negativními změnami, třeba s okupací (1938, 1968). V obou těchto případech se nám dějinné události "staly". Mýtus malého (rozuměj neschopného, slabého, neškodného, nenápadného, utlačovaného, až nevýrazného, o svých věcech nerozhodujícího) národa šikovně budují a využívají politici, kteří nás mají před tím vším zlým zvenku chránit. Jak to koneckonců dělá mafie, která chce "ochranu" před neexistující hrozbou. Přitom tou jedinou hrozbou jsou právě oni. Tajemství: žádný osud se nám nikdy neděl, za všechny naše reakce si můžeme sami. Kdo odmítl bojovat s nacismem i s komunismem? My. Naši politici.

Tajemství druhé − nejsme žádný malý národ, jsme národ nadprůměrné evropské velikosti. Ani ve Finsku, ani v Dánsku, kde jsem dlouhou dobu žil, jsem v životě podobnou myšlenku neslyšel − a to jsou národy na počet obyvatel poloviční ve srovnání s námi. A na rozdíl od nás jsou skutečně na geografické periferii Evropy − my jsme v srdci Evropy, Evropskou unií obklopeni, obejmuti vůči vnějšímu nebezpečí. A to srdce tluče divně. Kvůli nám, kvůli nikomu zvenku.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • Čím jsme "Bohémové" a můžeme jimi být i nadále?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se