Letos jsme ani nic přelomového nečekali − ač byl po 10 letech opět osmičkový rok. Možná za to může zklamání z "nic" roku 2008. Nejedná se mi o fakticitu role pověry "roků s osmičkou", ale o samotnou naši práci s touto pověrou. Tím, že jsme nic nečekali od akceptované pověry, opouští nás osudovost?

Hra s osudovými osmičkami je úsměvně dětinská, taková politicko-dějinná numerologie, tolerovaná pověra historicismu. Ve skutečnosti je to hloupost na druhou, pochopitelně, čekat, že osmičkový rok s sebou přinese významnost. Shoda náhod, přinejlepším. Nicméně sama tato empiricko-induktivní pověra (při osmičce se děly zlomové věci, můžeme tedy to samé čekat i do budoucna), samotná její existence značí, že věříme mimoděk ještě pár věcem. Není-li to jen matoucí souhra náhod, pak je víra v "osudové osmičky" zároveň vírou v osud. A kdo věří v osud, věří ve směřování, kdo věří v osud, věří v nějaký (nám možná neznámý) smysl dějin.

A kdo věří ve smysl, věří též na jisté poslání − které se může, ale nemusí naplnit. Také věří v to, že dějiny mají nějaký smysl. Ale že se nám smysl děje, nikoli že jej sami (smysluplně) konáme. Že jsme trpní, nikoli činní.

Zadruhé tato pověra znamená, že věříme v to, že se nám osud nějak děje. Mnoho lidí si osmičku spojuje s nadějí, s průlomem, s obrodou věci, ale v našich dějinách je toto číslo často spojováno s negativními změnami, třeba s okupací (1938, 1968). V obou těchto případech se nám dějinné události "staly". Mýtus malého (rozuměj neschopného, slabého, neškodného, nenápadného, utlačovaného, až nevýrazného, o svých věcech nerozhodujícího) národa šikovně budují a využívají politici, kteří nás mají před tím vším zlým zvenku chránit. Jak to koneckonců dělá mafie, která chce "ochranu" před neexistující hrozbou. Přitom tou jedinou hrozbou jsou právě oni. Tajemství: žádný osud se nám nikdy neděl, za všechny naše reakce si můžeme sami. Kdo odmítl bojovat s nacismem i s komunismem? My. Naši politici.

Tajemství druhé − nejsme žádný malý národ, jsme národ nadprůměrné evropské velikosti. Ani ve Finsku, ani v Dánsku, kde jsem dlouhou dobu žil, jsem v životě podobnou myšlenku neslyšel − a to jsou národy na počet obyvatel poloviční ve srovnání s námi. A na rozdíl od nás jsou skutečně na geografické periferii Evropy − my jsme v srdci Evropy, Evropskou unií obklopeni, obejmuti vůči vnějšímu nebezpečí. A to srdce tluče divně. Kvůli nám, kvůli nikomu zvenku.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru