Na první pohled to vypadá jako soumrak radikální euroskepse v Česku. Politickou kariéru zabalil zakladatel Strany svobodných občanů Petr Mach, který odmítl kandidovat do europarlamentu. Na odchodu jsou i Realisté Petra Robejška, se kterými chtěl Mach původně uzavřít koalici. Na jejich webu jsou v rubrice "volby" zmíněny jen ty sněmovní z roku 2017 a v záložce "kalendář akcí" nenajdete už vůbec nic.

Jak je možné, že v zemi, která je vůči integraci nejpodezíravější z celé EU, zmírají euroskeptické partaje? Důvody jsou tři: tržní, osobnostní a tematický.

Zaprvé je na zdejším politickém trhu v segmentu antibruselismu přecpáno. Pro ty, kterým stačí výkřik "fuj-multikulti-Brusel", je tu Tomio Okamura. Pro ty, kdo vidí v unii projev zločinné plutokracie, jsou komunisté. Pro starší lidi vystrašené z migrace je tu Andrej Babiš volající "nechci ani jednoho uprchlíka". A pro ty, kdo se domnívají, že pro nechuť vůči evropské integraci existují racionální a ekonomické důvody, je tu ODS. Z nabídky si může vybrat každý, od pudového eurofoba až po akademického euroskeptika. Strany typu svobodných či Realistů jsou z pohledu většinového voliče zcela zbytečné.

Tenhle dojem by mohl zlomit charismatický a pracovitý lídr. Ovšem představitelům svobodných a Realistů se − při vší úctě − téhle kombinace, jíž jsou nadáni třeba Tomio Okamura nebo Andrej Babiš, nedostává. Tedy druhý důvod, proč jsou projekty na odpis.

Poslední argument spočívá v tom, že strany, které si průměrný volič spojí jenom s jedním tématem (v tomto případě kritika EU), obecně nemají perspektivu. Podobně jako svobodní a Realisté ze scény odcházejí i zelení, kteří mají stejně jednoúčelovou image.

V osudu svobodných a Realistů jsou tři lekce nejen pro euroskeptiky, ale pro všechny, kdo by se v Česku pokoušeli zakládat nové partaje: necpat se tam, kde je plno. Dobře vypadat a makat. A vyvarovat se toho, že budou působit jako automat na recyklaci jediné myšlenky.