Protesty v ulicích patří k francouzské politické kultuře, kde se na rozdíl například od Německa nejdříve demonstruje a potom vyjednává, zatímco na druhém břehu Rýna se sahá ke stávce, až když úsilí o dohodu selhalo. Potíž s nynějšími protesty, které ztělesňují žluté vesty, protože povinná řidičská výbava symbolizuje odpor proti zdražování benzínu a nafty, je trojí. Prvním je spontánnost spojená s takřka úplnou absencí organizace, hierarchie, takže když nyní prezident Macron pověřuje premiéra vyjednáváním se zástupci hnutí, ten teprve musí zjistit, kdo by to mohl být. Druhou je násilí, kdy se kolem takového památníku, jakým je Arc de Triomphe v Paříži, odehrávaly scény, proti nimž vypadalo české listopadové hození kytek do koše jako skautské šoufky. Útočí sice jen militantní skupinky, ale právě jejich akce ve zpravodajství určují celkové vyznění.

Třetím a možná nejpodstatnějším rysem je viditelná neschopnost vlády, která nejdříve spoléhala, že protesty odezní, a ponechala jim tak volný prostor. Účastníků sice ubylo, z necelých tří set tisíc dorazila na akce o tři týdny později sotva půlka, ale celé tři čtvrtiny Francouzů požadavky žlutých vest schvalují. Tato nálada odráží sílící rozmrzelost veřejnosti s výkonem prezidenta, který při nástupu do úřadu před osmnácti měsíci sliboval, že rozhýbe ekonomiku a zlepší život občanů. Nezaměstnanost sice díky reformám pracovního trhu klesla, ale Francouzům, hlavně těm, kteří dojíždějí za prací do Paříže a velkých měst, se nelíbí, že doprava se jim prodražuje a to ve výsledku nepřímo sráží ceny jejich domů.

Neurčitost protestů dává vládě jedinou výhodu. Až dosud z nich nedokázala těžit opozice a i vůdci krajní levice a pravice, Jean-Luc Mélenchon a Marine Le Penová, sice žluté vesty podpořili, jinak se však od lidí v ulicích drželi stranou. To je chabá útěcha, protože protesty tu jsou, mají podporu veřejnosti, ale není s kým usednout k jednacímu stolu, natožpak najít řešení.