Omlouvám se, ale tenhle článek si budete muset přečíst, pokud chcete vědět, jak se správně omluvit

Projel v levém odbočovacím pruhu a asi dvacet metrů před semafory se vmáčkl těsně před mé auto. Musel jsem prudce dupnout na brzdu, abych do něj nenaboural.

Hned jsem cítil, jak mi vyskočil adrenalin. Pak muž v autě přede mnou zvedl ruku a zablikal směrovkami.

"Hulvát jeden sprostej!" řekla rozčíleně moje žena, která seděla vedle. A měla pravdu, pochopitelně.

"Tak ale aspoň se omluvil," řekl jsem, v tu chvíli už s úsměvem a adrenalinem zpátky na normální hodnotě.

"A tím to jako vyřešil?" udiveně se na mě podívala, zvyklá, že v podobných situacích buším do volantu a vykřikuju nepublikovatelné výrazy.

"Třeba někam spěchá," pokrčil jsem rameny. Ještě ten den jsem si na svá slova vzpomněl, to když jiný řidič udělal něco podobného. Ovšem bez následné omluvy. Zasypal jsem ho nadávkami, problikal světly a ještě výhružně zatroubil. Tohle si přece nebude dovolovat!

Až později mi došlo, že jediným rozdílem mezi oběma situacemi bylo to banální omluvné gesto. Určitě ledabylé a bezmyšlenkovité. Ale v dané chvíli byl ten rozdíl kolosální.

"Jsi hajzl, ale aspoň slušně vychovaný," běželo mi hlavou, zatímco jemu jistě něco na způsob: "Nebylo to úplně korektní, ale omluvil jsem se a můžeme být dál kámoši!"

Skoro jsem k němu pocítil sympatie. Vida, džentlmen! Nelitoval námahy, aby zdání civilizovaného světa zůstalo zachováno. Kdybychom se potkali na baru, jistě bychom si dali skleničku a popovídali si. Není úžasné, jak ohromný dopad může mít omluva?

Ochota Angličanů omluvit se

Ukázal na zataženou oblohu, z které crčely proudy deště. "Za ten déšť se omlouvám!" řekl americký prezident Bill Clinton reportérům v 90. letech. Bylo to na tiskovém brífinku, který se konal pod širým nebem.

Sympatické! Ani americký prezident za počasí nemůže. Ale omlouvat se za něco, co jste nezpůsobili a co ani nemůžete ovlivnit, nedává smysl. Nebo ano?

Clintonova slova inspirovala v roce 2013 psycholožku Alison Wood Brooksovou z Harvard Business School k zajímavému experimentu. Společně s kolegy najali herce a požádali ho, ať na nádraží oslovuje cizí lidi.

Ten den silně pršelo a muž měl jednoduchou prosbu: "Mohli byste mi na chvíli půjčit svůj mobil? Ten můj je vybitý a já si nutně potřebuju zavolat."

Polovině z nich položil rovnou tuto otázku, ostatním ji ještě uvedl větou: "Omlouvám se za ten déšť." A výsledek? Cizímu muži, který chce na nádraží půjčit telefon, vyhovělo jen devět procent dotázaných. Necelá desetina!

Ale z těch, kterým se omluvil za to, že prší, mu mobil půjčila skoro polovina, přesně 47 procent. To přece nedává smysl! Nebo ano? Omluva zafungovala jako signál, že obě strany sdílejí společné hodnoty.

Trpí v deštivém počasí a mají empatii pro druhého. Tomu muži je líto, že moknete. A je tedy jenom fér, že vám bude líto, že si nemůže zavolat. V téhle situaci by bylo v podstatě nezdvořilé, kdybyste mu telefon nepůjčili.

V jednoduchých situacích se omlouváme automaticky a často. Třeba když do někoho vrazíte na ulici. Nebo mu vstoupíte do cesty, případně se srazíte ve dveřích. "Promiňte!" řeknete a něco podobného řekne i ten druhý.

Konvence říká, že první by se měl omluvit ten, kdo problém způsobil, ale obvykle něco vyhrknou oba. Je to nejjednodušší a bezproblémové řešení. Nezatíží vás zbytečnými emocemi. Jde o zautomatizovaný rituál.

Ale vezměte si, že do vás někdo vrazí, vy už máte na jazyku to svoje "Promiňte!" a on řekne: "Kam koukáš, ty vole?" V lepším případě zakroutíte hlavou a máte zkažený den. V tom horším na sebe na ulici budete několik minut ječet, ne-li něco horšího.

Antropoložka Kate Foxová si to chtěla vyzkoušet "experimentálně", na vlastní kůži. Na ulici v různých anglických městech úmyslně vrážela do lidí. A sledovala jejich reakce.

Angličané z toho vyšli přímo vzorně. 80 procent z nich se Foxové omluvilo. Bez ohledu na to, jestli to bylo v Londýně nebo Manchesteru. U turistů z jiných zemí pak toto procento bylo dramaticky nižší.

Britové se podle průzkumu agentury YouGov z roku 2014 omlouvají v průměru osmkrát denně. A velmi často i za to, co nezpůsobili. "Ochota Angličanů omluvit se za něco, co neudělali, je úžasná. A zhruba stejně velká jako neochota omluvit se za to, co udělali," napsal Henry Hitchings v knize nazvané Sorry! Angličané a jejich způsoby.

Jak se správně omluvit?

Clinton možná získal body za omluvu za déšť, avšak když lhal o orálním sexu s Monikou Lewinskou, dal si s veřejnou omluvou na čas. A dodnes se experti na politický marketing a psychologové nemohou shodnout, jestli se mu omluva − vysílaná v přímém přenosu v srpnu 1999 − povedla, nebo ne.

Každopádně prezidentem zůstal a manželka od něj rovněž neutekla. Psychologové zabývající se omluvami ovšem tvrdí, že jeho veřejné vystoupení v této věci nebylo ideální. Vymlouval se, snažil se v posluchačích vzbudit lítost. To jsou věci, které do žánru zvaného omluva nepatří.

Co do něj patří? Psychologové se shodují na tom, že když omluva obsahuje slova "ale" nebo "pokud", tak je skoro vždycky špatná.