Psal se rok 1948, když hraběnka Mathilda Nostitzová se svými rodiči a čtyřmi sourozenci na náklaďáku opouštěla republiku. Když její rodinu komunisté vyhnali ze zámku v Plané na Tachovsku, bylo jí 12 let. Její otec sice dostal nabídku zůstat, ale jen pokud se rozvede se svou manželkou, která měla německý původ. "Ještě dnes mi přijde strašné, jak někdo mohl chtít takhle rozdělit rodinu s pěti dětmi. Otec to samozřejmě odmítl a hned jsme začali balit na cestu," vzpomíná dnes 82letá Mathilda Nostitzová.

Zbytek dětství strávila v Německu, kde vystudovala hotelovou školu. Pracovala v hotelu, pro leteckou společnost Lufthansa i jako novinářka pro časopisy Spiegel a Constanze. Chvíli také prodávala v trafice, když se v Rakousku starala o nemocného otce. "Tři lékaři mi říkali, že to byl silný a zdravý člověk, který měl akorát zničené srdce. Zemřel steskem po domově," líčí hraběnka.

Ji samotnou sice mrzelo, že rodina musela odejít, ale mělo to podle ní i svá pozitiva. "Jsem ráda, že jsem měla čerstvý vzduch. Lidé v Československu nemohli cestovat, mít majetek. Vůbec nechápu, jak dnes mohou říct, že se měli dobře. A je mi strašně líto, že komunismus v Česku zase začíná mít prostor. V téhle zemi musí člověk pořád s něčím bojovat," říká Mathilda Nostitzová.

Mathilda Nostitzová (82)
jarvis_5bfeae1e498e6a73a06ea03c.jpeg
Foto: archiv Mathildy Nostitzové

zakladatelka Nadačního fondu Mathilda

◼ Narodila se na zámku v Plané na Tachovsku. Komunisté ale její rodinu z Československa vyhnali, a tak od 12 let vyrůstala v Německu.
◼ Vystudovala hotelovou školu. Pracovala v hotelu, pro leteckou společnost Lufthansa i jako novinářka pro časopisy Spiegel a Constanze.
◼ V roce 1970 se vdala za italského diplomata Maria Quagliottiho. Společně procestovali celý svět.
◼ Po sametové revoluci se vrátila do vlasti, kde začala pomáhat nevidomým a slabozrakým.
◼ V roce 2010 založila Nadační fond Mathilda společně s Lubošem Krapkou, který je jeho ředitelem.
◼ Získala řadu ocenění, například Cenu Via Bona Nadace Via za individuální filantropii (2007), Cenu ministra zahraničních věcí Gratias Agit (2008), cenu Významná česká žena ve světě (2009) a Pamětní stříbrnou medaili za celoživotní přínos a podporu zrakově postižených (2012) v Senátu Parlamentu ČR.
◼ Žije střídavě v Česku a Itálii.

V roce 1970 se vdala za italského diplomata Maria Quagliottiho, s kterým procestovala celý svět. Žili mimo jiné v Japonsku, Ománu, Británii či Norsku. Po sametové revoluci se vrátila do vlasti, kde usilovala o návrat zámku v Plané. Dva měsíce před začátkem restituce ho ale stát prodal a noví vlastníci jej nechali zchátrat. Dostala tak jen hřbitov poblíž Plané, kde jsou pohřbeni její předci.

Hraběnka ale nezahořkla a místo toho se vrhla na dobročinnost. Už přes 20 let pomáhá nevidomým a slabozrakým. Na jejich podporu založila Nadační fond Mathilda, který také zrakově postižené zaměstnává.

Vaši předkové byli významní mecenáši umění a kultury. Na koho z nich jste nejvíc hrdá?

Na svého prapraprapradědečka Františka Antonína Nostitze-Rienecka. Byl nejvyšším purkrabím pražským a prezidentem královského gubernia. Za svého úřadování nechal vystavět kostely, zámky, paláce a v roce 1781 stál u zrodu Stavovského divadla. Měl také rád různé vynálezy. Zasadil se o první hromosvod v Čechách, a své děti dokonce nechal očkovat, což bylo v té době nevídané.

Vychází vaše filantropická činnost právě z této rodinné tradice?

Moje maminka a babička chodily předčítat nevidomým. Můj tatínek měl velmi silné brýle. A když se ho někdo zeptal, kolik má dioptrií, tak odpovídal, že další číslo je slepota. Jedním z mých předků je navíc Jan Lucemburský, který byl nevidomý. Ten se na mě možná seshora dívá a vede mě tím správným směrem. Takže má cesta k pomoci nevidomým a slabozrakým byla takovým přirozeným vývojem.

Zrakově postižené jste podporovala ještě před založením Nadačního fondu Mathilda. Jak vypadaly začátky vaší pomoci?

Moji známí, houslista Josef Suk a violoncellistka Michaela Fukačová, mě pozvali na koncert, jehož výtěžek šel na podporu nevidomých. Tam jsem se seznámila s lidmi ze Sjednocené organizace slabozrakých a nevidomých (SONS). A domluvili jsme se, že jim budu pomáhat s organizací dalších koncertů. Od roku 1992 jsme tak pořádali koncerty, kde vystupoval vždy jeden nevidomý hudebník z Česka a jeden ze zahraničí. Ze začátku jsme spolupracovali se SONS, ale pak jsme se osamostatnili. A v roce 2010 jsme s Lubošem Krapkou založili vlastní Nadační fond Mathilda.

Co pro nevidomé a slabozraké dělá vaše nadace?

Jednou z našich aktivit je, že pro ně cvičíme vodicí psy. Začali jsme v roce 2013 a od té doby jsme zrakově postiženým předali 40 psů. Já psy miluji, takže je to moje srdeční záležitost. Mám doma čtyři a manžel si občas dělá legraci, že jediné, čeho lituje, je, že není pes. Vedle toho podporujeme Tyfloservis, který se zabývá rehabilitací nevidomých a slabozrakých. Provozují 12 cvičných domácností, kde se lidé, kteří v průběhu života přišli o zrak, učí žít samostatně. Pomáháme jim postavit tam například kuchyně, kde si trénují vaření. Máme i vlastní časopis a digitální knihovnu, odkud si nevidomí mohou stáhnout přes 20 tisíc titulů.

Podporujete také umělce. Jakým způsobem?

Nevidomým muzikantům kupujeme hudební nástroje, které jsou často velmi nákladné. Naposledy jsme třeba hudebníkovi Máriovi Bihárimu pořídili akordeon za 130 tisíc korun. Sochařce Marianně Jánošíkové-Machalové jsme zase přispěli na zvětšení vypalovací pece. Díky tomu, že se znám s Medou Mládkovou, jsme jí také domluvili výstavu v Museu Kampa. Několika nevidomým spisovatelům jsme vydali knihy. Umělci jsou ale jediní, které podporujeme adresně, jinak pomáháme spíše systémově.

Jak získáváte finance na svou činnost?

Pořádáme benefiční koncerty, kde vystupují známí umělci spolu s nevidomými sólisty. Konají se ve Stavovském divadle a v Černínském paláci. Velká část našich prostředků pochází také od firemních sponzorů. Mou výhodou je, že každá starší sekretářka zná jméno Nostitz, a obvykle tak nemám problém domluvit si schůzku s vedením. Pomáhají nám ale i drobní dárci, kteří posílají peníze na účet nebo přes DMS. Lidé nám přispívají i do kasiček ve tvaru vodicích psů, které najdou v obchodech Billa. Nedávno nám také pomohl italský princ Viktor Emanuel Savojský. V Praze se konala slavnostní večeře s ním a výtěžek z akce pořadatelé darovali naší nadaci.

Využíváte nějaké moderní způsoby fundraisingu jako třeba internetové sbírky?

Zatím ne, ale rádi bychom se tímto směrem vydali. Plánujeme oslovovat dárce přes e-mail. Máme databázi 120 tisíc adres, ale nejprve musíme sehnat pracovníka, který by se tomu věnoval. Crowdfunding jsme zatím nevyužili, protože je založený na příbězích. A jak už jsem zmínila, my raději pomáháme systémově. Spíš než abychom přispěli konkrétnímu člověku, koupíme cvičnou kuchyň nebo auto pro Tyfloservis, který ročně obslouží až 2500 klientů. Držíme se kréda, že nerozdáváme ryby, ale učíme je chytat.

Spolupracuje s vámi například herečka Eva Holubová. Jaké další osobnosti vás podporují?

Eva Holubová je členkou naší správní rady a dělá pro nás neuvěřitelné věci. Sehnala nám třeba ČSOB jako sponzora. Dělala pro tuto banku reklamu, a díky tomu nás s nimi seznámila. Jindy zase udělala pro Globus reklamu zadarmo výměnou za to, že nám tento řetězec koupil mikrobus pro převoz psů během výcviku. Seznámila jsem se s ní, když jsem bydlela poblíž Divadla Na zábradlí, kde Eva působila. Tam jsem poznala i další herečku Zuzanu Stivínovou, která nám také pomáhá. Podporuje nás ale řada dalších osobností. Třeba Marek Eben a Bára Štěpánová nám dělali videospoty. Bára za nás nedávno soutěžila v benefičním speciálu pořadu Kde domov můj?. Řada umělců také bez nároku na honorář vystupuje na našich koncertech. Hráli pro nás Jiří Stivín, Jitka Molavcová, Jiří Suchý a mnozí další.

S manželem jste cestovala po celém světě. Věnovala jste se filantropii i v jiných zemích?

Když jsem žila v Japonsku, tak jsem se dozvěděla o nemocnicích a útulcích matky Terezy na nedalekých Filipínách. Spojila jsem se s ní a ptala se, jak bych mohla pomoci. Říkala, že by se hodilo nějaké oblečení a hračky. Tak jsem uspořádala sbírku a nestačila se divit, kolik darů se sešlo. Náš dům byl tak plný balíků, až manžel vtipkoval, že se bude muset odstěhovat. Vše jsem nakonec převezla na Filipíny do nemocnice v Cebu City. Matka Tereza pro mě byla vzor. Řada mých příbuzných a známých za ní šla do Kalkaty dělat dobrovolníky, ale všichni se vrátili nemocní, proto jsem se rozhodla pomoci jinak. V Ománu se mi zase podařilo založit unii nevidomých. Předtím měli jen společnou organizaci pro všechny handicapované. Zajistili jsme jim bílé hole pro zrakově postižené, které byly speciálně upraveny na písek. A společnost Shell jim věnovala 12 strojů pro psaní v Braillově písmu. Celkově jsme v Ománu pomohli zlepšit péči o nevidomé a slabozraké.

Je naopak něco, čím jste se v zahraničí v souvislosti s dobročinností inspirovala?

Když jsme žili v Norsku, tak už jsem několik let spolupracovala s Českou unií nevidomých a slabozrakých. V Oslu jsem se seznámila s cvičitelem psů, který byl v tomto oboru světovou hvězdou. Pozvala jsem tam skupinu kolegů z unie, kteří se od něj učili. Následně jsme díky podpoře Rotary klubu a dalších sponzorů vystavěli Středisko výcviku vodicích psů v Jinonicích.

Za své aktivity jste získala řadu ocenění. Kterého si vážíte nejvíc?

Všechny jsou pro mě stejně cenné. Pamatuji si, že mě velmi dojalo, když mi Karel Schwarzenberg předával Cenu ministra zahraničních věcí Gratias Agit. Tehdy mi do ucha pošeptal, že můj otec by ze mě měl ohromnou radost. A v tu chvíli jsem začala plakat jako blázen. Den předtím jsme s ostatními oceněnými byli na večeři a já se dozvěděla, že mám pronést společnou děkovnou řeč. Celou noc jsem tak nespala a pořád jsem přemýšlela, co tam budu říkat. Ale radost mi udělala všechna ocenění.

Jak vůbec hodnotíte stav neziskového sektoru v Česku?

Těší mě, že je tu spousta lidí, kteří chtějí pomáhat. Ale přála bych si, aby na charitu víc přispíval i stát. A mrzí mě také, že pan prezident Miloš Zeman mluví o neziskových organizacích jako o pijavicích a parazitech. Ale já se snažím podobné negativní zprávy ignorovat a raději pokračovat v tom, co dělám. Čelit se tomu dá jedině tím, že budeme ukazovat, že naše práce má smysl.

Čeho byste v oblasti pomoci druhým ještě chtěla dosáhnout?

Ráda bych pozvedla Konzervatoř Jana Deyla a střední školu pro zrakově postižené na mezinárodní úroveň. Nikde na světě neexistuje podobná škola pro nevidomé umělce. Všichni zahraniční hudebníci, které jsem potkala, říkali, že je to klenot a máme si ho vážit. Přála bych si proto, aby tam byla výuka i v cizích jazycích a mohli tam studovat i nevidomí ze zahraničí. To je můj velký sen.

jarvis_5bfeae1e498e6a73a06ea042.jpeg
V roce 1970 se Mathilda Nostitzová vdala za italského diplomata Maria Quagliottiho. Procestovali spolu celý svět. Žili mimo jiné v Japonsku, Ománu, Velké Británii či Norsku.
Foto: archiv Mathildy Nostitzové
Související
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru