Obdivuji profesionální sportovce v individuálních sportech. Když se utkávají se svými protivníky, hrají jen sami za sebe, nemohou se za nikoho schovávat a přitom riskují, že každá chyba je hned vidět. Úspěch v jejich práci je založen na rozdílech ve výkonech měřených na milimetry nebo setiny vteřiny. Ačkoliv jsou tyhle diference obvykle zcela minimální, přesto od nich slýcháme zdvořilé věty o tom, že soupeř byl dnes lepší a je třeba mu pogratulovat. Pokud by říkali něco jiného a nedej bože se třeba opakovaně vymlouvali, pak by po nějaké době začali působit trapně, a to zcela jistě nechtějí.
Ve vědě označujeme hodnocení vědeckého výkonu slovem evaluace a používáme k tomu vědní disciplínu nazývanou scientometrie. Možná jste si všimli, jak důstojně a hodnověrně to zní. V podstatě však jde jen o to, v jak kvalitních časopisech daný výzkumník publikuje a jak často je jeho práce citována jinými autory. Vědci jsou exaktní lidé, a proto jsou se způsoby evaluace stále nespokojeni a občas vedou ostré diskuse, zda je hodnocení výkonnosti ve vědě přesné hodně anebo jen trochu. Debaty to mohou být tvrdé, ale výsledek je vždy stejný - sklenice je napůl plná nebo prázdná -, více z toho nedostanete. Tahle polovičatost v hodnocení vědeckého výkonu pak přispívá k větám typu: „Kdybych bádal na stejném problému jako on, tak bych to měl mnohem jednodušší. Bohužel jsem si ale vybral tenhle náročný obor, a tak musím být připraven na těžší podmínky, než mají ostatní.“ Jistě cítíte ten rozdíl oproti profesionálům v individuálních sportech.
Pokud však chcete být z hlediska výkonu zcela nehodnotitelní, dejte se na politiku. Slýcháme, že špičky státní správy nedělají svou práci pro sebe, ale pro nás. Ušlechtile vstupují do veřejného prostoru, aby změnili svět k lepšímu, a bez keců prostě makají. Bohužel jsme ještě nevymysleli spolehlivý způsob, jak kvalitu či kvantitu jejich makání měřit nebo aspoň evaluovat (volby v době marketérů a masivního olivňování veřejného mínění v tomto smyslu selhávají), což jim dává šanci určovat pravidla hodnocení svého výkonu dle vlastního výběru.
Obávám se, že dokud do hodnocení pracovního výkonu nevneseme přesná pravidla, musíme se smířit s tím, že někde se měří, jinde se evaluuje a v nejhorším případě se jen planě tlachá. Tlachalům to však zazlívat nemůžeme. Oni jen využívají možnosti, jež jim tato společnost nabízí, a to není nic jiného než lidská přirozenost.
