Lenka Karadžovová (49), finanční poradkyně

Třináct let pracovala Lenka Karadžovová v německé Commerzbank, kde začínala na pozici asistentky a postupně se dostala do nejužšího managementu pro oblast firemní klientely. Pak se rozhodla začít podnikat. "Tenkrát jsem měla pocit, že potřebuji něco jinak. Měla jsem malé dítě a uvědomovala jsem si, že péče o něj nejde s náročnou prací skloubit. Rozjela jsem velkoobchod s italskými značkami − zaměřila jsem se na hračky a kávu," komentuje Karadžovová. "Tento projekt ale nevyšel. Zkušenost s italskými partnery nebyla dobrá. Ale to období bylo pro mě velmi užitečnou, i když drahou školou," dodává.

Do bankovnictví se sice už nechtěla vrátit, bývalý zákazník z Commerzbank ji ale v roce 2006 představil řediteli privátní rakouské banky se zastoupením v Praze. Tam nakonec strávila dalších 11 let jako poradkyně pro privátní klienty a poslední roky byla zástupkyní vedoucího pobočky. Na práci v bance jí vyhovovalo především to, že měla svobodu v tom, jak si práci může uspořádat.

I tak z ní před rokem odešla. Hlavním důvodem byla vážná nemoc její maminky. Chtěla se o ni starat a péče se nedala skloubit s náročným zaměstnáním. Podruhé tak zkusila podnikání. V září založila společnost Electo, která nabízí finanční poradenství. Největší změnu vidí v tom, že musí řešit všechny organizační věci sama. "To s sebou nese i mnohem větší požadavky na flexibilitu. Podnikání znamená učit se věci, se kterými nemám žádné nebo jen malé zkušenosti. Například v IT oblasti, právní nebo daňové záležitosti," komentuje. "Vnímám to ale pozitivně. Donutí mě to se věnovat věcem, ke kterým bych se jinak nedostala," dodává. Nejistotu při podnikání vnímá, ale nemá z ní strach. "Věděla jsem, že to nebude jednoduché. Počítala jsem s tím, že nebudu mít zázemí firmy, pravidelný plat a krásnou kancelář. Ale věřím v úspěch. Mám i finanční rezervy, které mohu použít," dodává Karadžovová.

Je přesvědčená, že i kdyby nebylo rodinných důvodů, postupem času by z korporátu stejně odešla. "Není to tak, že bych byla s prací ve firmě nespokojená. Jedná se spíš o posun v mých životních prioritách. Možná i v souvislosti s věkem více vnímám, že chci dělat věci po svém a tak, jak je cítím."

Tomáš Mátl (47), datový konzultant

jarvis_5bf83097498e6a73a0380742.jpeg
Tomáš Mátl (47), datový konzultant
Foto: HN – Honza Mudra

Ve velkých společnostech strávil Tomáš Mátl přes 15 let. Pracoval jako konzultant v poradenské firmě Accenture, zaměřené na digitální technologie, poté vystřídal technické a byznysové pozice ve Vodafonu. S postupem času začal cítit, že je v korporaci těžké dosáhnout změn, které by chtěl prosadit. "Určitě to byla zajímavá práce. Naučil jsem se postavit fungující tým, budovat firemní kulturu nebo být trpělivější. Bavilo mě, jaké možnosti společnost poskytovala. Zároveň jsem ale cítil, že nutné kompromisy snižovaly možnosti toho, o co jsem usiloval. Začal jsem přemýšlet, co budu dělat dál. Potřeboval jsem cítit, že budu čas trávit účelně," komentuje Mátl.

V roce 2012 dostal práci v technologické poradenské společnosti Billigence Europe. Sídlo měla v Austrálii a Mátl měl na starosti vybudování jejích poboček v Praze a Londýně. Před rokem se ale rozhodl, že si založí svůj vlastní byznys. Vede konzultační společnost Colours of Data, která se zaměřuje na pokročilé datové analýzy. Když firmu zakládal, tak si byl jistý, že bude fungovat. "Je to i tím, že jsem s podnikáním začal později. Šel jsem do řízeného rizika, se zkušenostmi se člověk vyvaruje spousty chyb," říká.

Největší změnou pro něj je, že je na hodně věcí sám. K tomu se stará o spoustu záležitostí, které ve firmách nemusel řešit. "Připadám si třetinu svého času jako úředník," podotýká. S tím souvisí i větší požadavky na disciplínu. Co si sám neudělá, to se nestane. Jedním z přínosů podnikání je pro něj především volnost. Může dělat, co si usmyslí, a vybírat ze stovek nápadů jen ty, které mu přijdou smysluplné. "To vás nutí hledat různé cestičky, které nemusíte zkoušet, když jste v korporaci," vysvětluje Mátl.

První měsíce podnikání pro něj byly snadné. Zakázky mu přicházely samy a nemusel o ně pracně usilovat. "Měl jsem štěstí začátečníka. Trochu mě to ukolébalo, ale pak to takhle nepokračovalo," komentuje. K tomu, aby nyní získal nové klienty, si musí systematicky rozšiřovat síť kontaktů. Je podle něj nutné neustále vystupovat ze své komfortní zóny.

Pokud by se jeho firmě přestalo dařit, zřejmě by se nechtěl do korporace vrátit. Nevadilo by mu změnit i obor, v němž by pracoval. "Třeba by mě bavilo jít postavit nemocnici do Nepálu. Dělal bych klidně úplně něco jiného, kdybych ztratil motivaci. Pomáhal bych jiným lidem," říká.

Kateřina Šamanová (56), firemní poradkyně a koučka

jarvis_5bf83097498e6a73a0380746.jpeg
Kateřina Šamanová (56), firemní poradkyně a koučka
Foto: archiv Kateřiny Šamanové

Po vlastním podnikání Kateřina Šamanová nikdy netoužila. I přesto se před 13 lety rozhodla založit vlastní firmu Bedfort Management Consultants, která se zabývá kariérovým poradenstvím. Předtím vystřídala pozici právničky, HR ředitelky v České spořitelně nebo poradkyně v konzultantské firmě PwC. Tam ale po pár letech kvůli změně vlastníka přestala být spokojená. "V té době jsem ve společnosti vedla velký projekt v Německu. Když jsme se z něj vrátili domů, tak nastal velký střet různých kultur. Najednou jsem zjistila, že už tam nemůžu dělat práci, kterou si myslím, že umím dobře. Nešla jsem pryč s cílem, abych soukromě podnikala. Jen jsem chtěla dělat práci, která se mi líbila a uměla jsem ji dobře. Řekla bych, že se pro mě jednalo jen o změnu formy," vysvětluje Šamanová.

Vlastního podnikání se neobávala. Neměla strach z toho, že za sebou nebude mít zázemí velké firmy. Společně s tím viděla, že je po jejích službách na trhu poptávka. K tomu, aby si v začátcích zajistila klienty, se rozhodla obrátit na svého známého, který jí pomohl s kontakty. "Přechodný čas jsem tak mohla jen pracovat a nemusela jsem dělat ten byznys kolem," komentuje.

Velký rozdíl vidí v organizaci práce a také ve svém přístupu. "Berete to úplně jinak. Teď dělám pro klienta ve Valašském Meziříčí a já jsem z Prahy. Takže v pondělí odpoledne skočím do auta, jedu čtyři hodiny po D1 a od úterního rána jsem u něj už od půl sedmé. Pak za dva dny jedu domů," říká. "Kdyby to takhle bylo v běžném zaměstnání, tak si řeknu, že je to otrava, aby mě zaměstnavatel nutil někam jet čtyři hodiny. Ale jedu, protože je to moc hezká práce. Mám jen jinak rozložený čas," dodává.

Na podnikání především oceňuje, že jí přináší větší volnost. Zpětně nejpozitivněji hodnotí to, že se rozhodla firmu založit sama a nemá žádné zaměstnance. "Nechci mít zaměstnance. V minulosti se mi několikrát stalo, že i lidi, které jsem si do týmu dobře vybrala, postupně zlenivěli. Pak mě uháněli, jestli mám nějakou práci a ať něco hledám. Nepřinášeli žádnou přidanou hodnotu. Ale myslím, že je to i byznysem, který dělám," vysvětluje.

Pokud by podnikání přestalo vycházet, tak pořád vidí reálnou možnost v tom, že by se nechala zaměstnat. "Může se stát, že práce nebude. Nijak mě to neděsí. Nicméně jsem připravená, že se to může stát," dodává.