Kdysi se tu stovky lidí klouzaly na toboganech, dnes někdejší akvapark Tropicana na břehu rotterdamského zálivu na první pohled působí omšelým a opuštěným dojmem. Žádné rodiny s dětmi v plavkách už tu ostatně nepotkáte. Budova, jejíž bývalí majitelé zkrachovali, ale přesto našla nové využití, díky němuž se proslavila v celém Nizozemsku i po Evropě.
"Vidíte ten prázdný bazén? Jedna místní firma v něm donedávna pěstovala houby," říká přítomným novinářům Lars Crama z byznysového inkubátoru Blue City. "Zakladatelé firmy obešli okolní kavárny, které jim daly 31 tun kávové sedliny, již by jinak vyhodily. Lógr pak použili jako substrát, vypěstovali šest tun hlívy ústřičné a tu nakonec zpětně restauracím prodávali. Nápad si ale nenechali jen pro sebe. Prostřednictvím sítě distributorů začali návod k použití spolu s podhoubím prodávat i dalším lidem, kteří se tak mohou stát domácími pěstiteli hub. Takhle nějak funguje cirkulární ekonomika v praxi. Její snahou je pokud možno neplýtvat zdroji a využívat je opakovaně. Přitom chce být ale efektivní taky po byznysové stránce," vysvětluje Crama, zastupující zmíněné byznysové centrum, které našlo sídlo právě v bývalém akvaparku.
Spolehnout se na obnovitelné zdroje
V Nizozemsku jsou podobných projektů stovky. Jen Blue City své prostory pronajímá dvěma desítkám dalších ekologických start-upů, které se do zmiňované cirkulární ekonomiky řadí. Pro Nizozemce je ostatně rozvoj projektů na pokročilou recyklaci zdrojů velmi vážným tématem, které se řeší i na vládní úrovni.
"Množství surovin, které lidé ze Země získávají, se podle OSN v posledních 40 letech vlivem globálního růstu střední třídy ztrojnásobilo. Pokud máme udržet schopnost lidstvo uživit a zachovat jeho blahobyt, musíme zacházení se zdroji od základu změnit," píše se ve vládní studii z předminulého roku, v níž se Nizozemci zavázali do roku 2050 svou ekonomiku zcela přeměnit podle cirkulárních principů. V praxi by tak zdejší podniky měly začít využívat výhradně obnovitelné a recyklovatelné zdroje a omezit spotřebu nově získávaných fosilních paliv či kovů. Snaha je jasná: přispět ke zpomalení globálního oteplování.
Zmíněný plán má za cíl nejen boj za snížení emisí škodlivých plynů, ale i surovinovou soběstačnost. Většina vzácných kovů pro výrobu spotřební elektroniky se dnes těží v Číně, přírodní grafit, který je součástí elektromotorů nebo baterií, zase pochází především z Indie či Ruska. "Devadesát procent všech kriticky potřebných materiálů se do Evropy musí dovážet. A poptávka bude s růstem světové populace v příštích desetiletích rychle růst," zmiňuje již citovaná studie. Upozorňuje, že se země, stejně jako celá Evropská unie musí více spolehnout na recyklaci takových zdrojů nebo na jejich šetrné využívání.
Čistit oceány od plastu i topit vodou ze země
Jednou z inovací je systém, který má snížit závislost země na vytápění zemním plynem. V jeho těžbě patří Nizozemsko k evropským lídrům. V posledních letech ovšem na severu země, kde se nacházejí největší místní naleziště, začalo vlivem těžby docházet k zemětřesením. Vláda tedy rozhodla, že království do čtyř let svou produkci plynu výrazně omezí. Právě proto nyní Nizozemsko ve velké míře sází na alternativní systém vytápění známý pod zkratkou ATES.
"Využívá principu udržování teploty vody pod zemí. V hloubce až 200 metrů pod domem se vytvoří dvojice nádrží. V jedné se shromažďuje voda, která budovu pomocí systému trubek v letních měsících ochlazuje. Ohřátá se pak vrací do druhé nádrže, kde se udržuje právě teplá voda. V zimě systém funguje naopak: z teplého rezervoáru se dům zahřívá a ochlazená voda pak končí v chladné nádrži," vysvětluje Martin Bloemendal z Technické univerzity v Delftu. Dodává, že využití takového systému je šetrné k životnímu prostředí, z dlouhodobého hlediska ale také ušetří část nákladů na vytápění. "Tato technologie se dá ovšem využít jen v písčitých půdách, které se typicky nacházejí v přímořských státech, jako je právě Nizozemsko," uvádí Bloemendal.
V zemi také vznikají projekty s globálním přesahem. Známá je třeba iniciativa Ocean Cleanup vynálezce Boyana Slata, která má za cíl čištění oceánů. A to od milionů tun plastů, které se v současnosti ve světových mořích nacházejí a které mají přímý vliv na snížené výnosy z rybolovu i na zdraví lidí − pokud zkonzumují ryby, které předtím spolykaly chuchvalce plastu. Slatova organizace letos v září u břehu San Franciska natáhla 600 metrů dlouhou plovoucí bariéru, která zachytává odpad z ostrova plastů, jenž je známý jako "velká tichomořská popelnice".
Teprve 24letý Slat se svým jednoduchým nápadem proslavil po celém světě. V nizozemském kontextu ale není zapojení stovek dalších zástupců mladší i střední generace do obdobných ekologických projektů ničím neobvyklým. V Haagu, Amsterdamu a Utrechtu tak například čtveřice třicátníků provozuje síť restaurací Instock, ve kterých se podává nevzhledná zelenina a ovoce či potraviny těsně před vypršením jejich trvanlivosti, o něž není v obchodech zájem.
Ošklivá jablka či hrušky jiná nizozemská společnost − Fruitleather − zase proměňuje v módní doplňky. "Po světě se ročně vyhodí 1,3 miliardy tun ovoce. Žijeme ve světě, ve kterém ubývá základních zdrojů, jimiž přitom stále plýtváme. To chceme změnit," uvádí ve své webové prezentaci start-up založený mladými designéry, kteří podle tajné receptury vyrábějí "kožené" boty či tašky.
Bez podpory korporací to nepůjde
S rozvíjením podobných projektů, které vznikají za podpory nizozemské vlády i EU, se zvyšuje povědomí o nutnosti odpovědného nakládání s přírodními zdroji. Velká část ekologicky orientovaných start-upů sice nepřežije, desítky z nich, které se na trhu uchytí, ale dokazují, že "zelené" smýšlení má ve společnosti své místo. Pro rozvíjení cirkulární ekonomiky je ale podle nizozemské vlády podstatné také zapojení tradičních průmyslových podniků.
Řada start-upů, které svými službami na takové společnosti cílí, jim výměnou za podporu recyklace dokáže vytvářet "čistší" ekologickou image u koncových zákazníků. Příkladem může být mobilní aplikace Recycl3r. Ta výrobcům nabízí, že jejich produkty doplní o on-line senzory. Zákazník pak mobilem oskenuje speciální kód a aplikace mu vzápětí řekne, z čeho je obal přesně složen, a na mapě mu ukáže i nejbližší popelnici, do které jej může vyhodit. Díky internetovému senzoru získá výrobce informace o nákupním chování klienta. Toho navíc může skrze aplikaci motivovat k dalšímu třídění, za něž mu pak uděluje různé nákupní benefity. Zákazník má díky tomu dobrý pocit ze svého odpovědného chování, na kterém ještě vydělá. Firma zase může v jeho očích těžit ze své podpory ekologie.
Ne vždy ovšem snaha o maximální recyklaci dává ekonomický smysl. O tom už se přesvědčili třeba zakladatelé Blue City. V zázemí bývalého akvaparku bylo před časem třeba vybudovat nové kanceláře. Vedení inkubátoru se rozhodlo pro stavbu využít výhradně materiály z druhé ruky − vedle skla a dřeva sháněli třeba i použité šrouby. "Kvůli ceně lidské práce při zdlouhavém hledání takového materiálu byla ale stavba nakonec dražší, než kdybychom ji postavili ze zcela nových surovin," přiznává zástupce Blue City Crama. "Problém je, že jsme ještě jako společnost nerozvinuli databáze, podle nichž by se daly takové zdroje dohledávat," dodává.
Zmíněný příklad ukazuje, že přechod na zcela cirkulární ekonomiku může být poměrně nákladný a úspory přinášet až po delším čase. Nizozemská vládní studie zmiňuje, že pokud se důsledná recyklace zdrojů v zemi osvědčí, měla by tamní ekonomice každým rokem přinášet až sedm miliard eur. O čem už ale materiál nemluví, je výše nákladů, kterých bude pro dosažení takového stavu třeba.
"Nemůžeme čekat zázraky. My Nizozemci jsme ale lakomí pragmatici. Když se nám něco ekonomicky neosvědčí, tak se tím zkrátka už dál nezabýváme," odráží výtky Marjon Eijpeová, mluvčí místní pobočky unijního startupového programu Climate-KIC, který řadu ekologických projektů v Nizozemsku finančně podporuje.
