Potřebujeme vůbec prezidenta?

Prezident republiky Miloš Zeman opakovaně prohlásil, že pokud by byla vyslovena nedůvěra vládě Andreje Babiše, opět by ho do funkce předsedy vlády jmenoval a pověřil by ho znovu sestavením vlády nové. Vlastně by Andreje Babiše jmenoval potřetí za sebou.

To je jistě možný postup, ovšem je otázkou, zda jde o postup nejvhodnější. Odhlédněme nyní od faktu, že nedůvěra vládě vyslovena nebyla/nebude, a zamysleme se nad úlohou prezidenta republiky v našem ústavním systému.

Prezident republiky má dvě základní funkce. Jednak je hlavou státu, reprezentantem české státnosti, a tedy živoucím "symbolem". V této roli nevyvíjí žádnou iniciativu, dodává jen věcem patřičnou vážnost. Kromě toho je však za určitých okolností i aktivním politickým mediátorem či moderátorem. V čase krize má stabilizovat systém, tedy iniciativně "promazat" zadrhnuvší se "stroj" ústavy, aby stát plynule fungoval. Časem krize je typicky situace vyslovení nedůvěry vládě či debata takovému rozhodnutí předcházející.

Pokud však prezident předem uvádí, že nebude na vyslovení nedůvěry vládě reagovat snahou o nalezení širší dohody, spíše do stroje přisypává písek, než aby se ho snažil nahodit. Nelze totiž dlouhodobě fungovat při zásadním rozporu mezi Poslaneckou sněmovnou a vládou. Bez důvěry totiž není žádná kontrola.

Je samozřejmě možné, že má prezident promyšlenou strategii, jak svou pasivitou přispět k fungování systému. Nelze si však nepovšimnout, že k pojetí své funkce přistupuje zejména v poslední době velmi kreativně. Dále tak prohlubuje to, co již započali jeho předchůdci.