Mojmíru Hamplovi tento měsíc končí mandát ve vedení České národní banky, a tak je čas bilancovat. Pro třiačtyřicetiletého ekonoma je oněch 12 let v bankovní radě dosavadním vrcholem kariéry. Pracovat v nejdůležitější instituci tuzemského hospodářství − nastavovat úrokové sazby a dohlížet na stabilitu celého finančního systému − je pro Hampla srovnatelné s tím, co pro fotbalistu znamená hrát v Arsenalu.

"V oboru makroekonomie nebo hospodářské politiky nenajdete nikoho, kdo by v bankovní radě nechtěl pracovat. ČNB je vnímána jako jedna z top institucí v celosvětovém měřítku. V českém veřejném prostoru se stává málokdy, že v nějaké oblasti hrajeme světovou ligu," říká končící viceguvernér. Tím má na mysli například řízení úrokových sazeb podle takzvaného inflačního cílování − metody, ve které je ČNB v regionuprůkopníkem.

Podle Hampla ale banku čeká v budoucnosti těžký úkol: svá opatření znovu a znovu vysvětlovat veřejnosti a politikům. Třeba i za situace, kdy zase bude nutné zdůvodnit, proč chce centrální banka popohnat růst cen, aby se hospodářství uzdravilo.

Mojmír Hampl (43)

◼ Absolvent Národohospodářské fakulty VŠE v Praze, kde v roce 2004 také získal doktorát. Postgraduálně studoval i na University of Surrey ve Velké Británii.
◼ Jako analytik pracoval v ČNB a České spořitelně. Od roku 2004 byl dva roky vrchním ředitelem České konsolidační agentury.
◼ Na sklonku roku 2006 ho prezident Václav Klaus jmenoval členem bankovní rady ČNB. Viceguvernérem se stal v roce 2008, v roce 2012 byl jmenován do této funkce na druhé šestileté období.
◼ Hampl učí, publikuje a je členem řady akademických a vědeckých rad. Je ženatý a má dvě děti.

HN: Změnilo vás nějak těch 12 let v ČNB?

To hodnocení raději přenechám jiným. Dvě věci bych ale zmínil. Mnohem víc než v minulosti jsem se naučil vážit si toho, že peněžní systém funguje normálně a každý den. Lidé to berou jako samozřejmost, ale v centrální bance člověk pochopí, že to vůbec samozřejmé není. Je to určitá role centrálních bankéřů vůči veřejnosti: snažit se provozovat peněžní systém, aby běžel tak neslyšně a tiše, že lidé ani nezaregistrují, že existuje. Za tím vším jsou ale miliony rozhodnutí, kompromisů, mnoho záležitostí volby. Druhá věc je, že jsem a vždy budu klasický liberál a spousta lidí si myslela, že do centrální banky možná ani nepatřím, že peněžní systém by snad ani státní instituce neměla provozovat. Má zkušenost ale je, že i systém elastických peněz, jak dnes funguje (současný systém, ve kterém objem peněz v ekonomice není pevný, ale mění ho centrální banka i komerční banky, pozn. red.), může být provozován veřejnou institucí, pokud ta funguje dobře a pokud je taková instituce oddělena od politiků.

HN: A to se podle vás daří?

Dokonce mám pocit, že se to v naší zemi daří dlouhodobě. Dlouhodobě tato země umí spravovat své měnové záležitosti, umí udržovat cenovou stabilitu.

HN: Jaká byla negativní zkušenost? V reakci na hospodářskou krizi a nízkou inflaci jste přišli s nestandardním opatřením: drželi jste korunu v umělém oslabení intervencemi. V té době a také před vystoupením z tohoto režimu jste to jako centrální bankéři schytávali ze všech stran.

Centrální bankéři si v roce 2008 obecně vyzkoušeli, že nejsou připraveni komunikovat a vysvětlovat své kroky, když přijdou tak špatné časy, jako tehdy přišly. Často rozumí tomu, co dělají, ale v daném okamžiku tomu ještě nemusí rozumět konečný příjemce té jejich služby − veřejnost. Není to tedy negativní zkušenost s centrální bankou jako institucí. Negativní zkušenost si možná také mohu spojit s jednotlivými konkrétními lidmi, oni to ale vědí a myslí si jistě to samé o mně.

HN: Máte na mysli, že vás zaskočilo, jak je pro centrální bankéře těžké vysvětlit veřejnosti, proč je v dané chvíli například potřeba napomoci inflaci?

To se týká všech hlavních centrálních bank včetně naší. Prostě jsme nikdo nedorostli k tomu, že jsou okamžiky, kdy − jak řekl hlavní ekonom Bank of England Andy Haldane − musíme mluvit přímo k lidem a musíme mluvit jazykem, kterému rozumějí. O to víc v Česku, kde je populace peněžně konzervativní a lidé nechápou, proč centrální banka musí občas tlačit inflaci i vzhůru − ke stanovenému cíli. Že vnímáme deflaci jako úplně stejnou cenovou poruchu, jako je inflace. Optimální teplota lidského těla je prostě kolem 36 stupňů Celsia, když je to o hodně víc, hrozí pacientovi nemoc a smrt. Když je to méně − taky. Ve všech učebnicích ekonomie se píše, že politici svými kroky chtějí vyšší inflaci. U nás si ale politik koupí lidi tím, že jim nabídne, že ceny budou padat. Všem to připadá jako dobrá myšlenka do chvíle, než jim začnou klesat platy.

HN: Kam tedy ČNB směřuje dnes? Budou vaši nástupci schopni udržovat tuto kulturu, řekněme, "ortodoxního lpění na inflačním cíli", kterou kdysi založil guvernér Zdeněk Tůma, nebo může dojít k určitému naředění?

To se pozná až v těžkých časech. Doufám, že tato instituce má za ta léta odpracováno a nainvestováno vše pro to, aby byla taková i do budoucna.

HN: Co tedy budou pro ČNB největší výzvy v blízké budoucnosti?

Častěji než v minulosti může být centrální banka v té těžké situaci, že bude stabilizovat inflaci zespodu − tedy bude potřebovat inflaci urychlovat. A to je zejména v naší populaci hrozně těžké vysvětlit. Zdá se, že dlouhodobé rovnovážné úrokové sazby spíš klesají a to může vést k většímu riziku podstřelování inflačního cíle. Klasických instrumentů k řešení podstřelování bude o trochu méně − protože úroveň hlavní úrokové sazby bude prostě nízko. ČNB do značné míry určuje standard i pro ostatní podobné centrální banky, takže není příliš od koho se učit.

HN: Nepůjde tedy například ani o problémy s regulací, se zaváděním revolučních technologií do bankovnictví?

Nečekám, že ty největší problémy, kterým se bude centrální banka v budoucnosti muset postavit, budou v oblasti regulatorní. Nevěřím, že v dohledné době zažijeme takovou tsunami regulace, jakou jsme zažili po roce 2008. V případě českého finančního trhu se navíc léčil pacient, který byl v jádru zdravý.

HN: Zmínil jste vliv politiků na fungování centrálních bank. Nová jména, která prezident vybral do bankovní rady jako náhradu za vás a kolegu Vladimíra Tomšíka, jsou známá. V jednom případě média přišla s kritikou, že se jedná o politický handl.

Přišlo by mi hrozně nevkusné, kdybych komentoval lidi, kteří sem po nás přijdou. Navíc v situaci, kdy oba dlouhá léta dobře znám. Můj příchod tehdy také budil jisté kontroverze a kolegové to tehdy nekomentovali a byli stejně taktní, jako budu já teď.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Byznys podle HN

Nechcete, aby vám uniklo to nejdůležitější?

Pro naše čtenáře připravujeme každý týden newsletter o byznysu a finančních trzích. Stačí zde zadat svůj email a každý pátek od nás dostanete souhrn událostí, které byste neměli minout. A přidáme osobní tipy čtyř osobností newsroomu Hospodářských novin. Píše Martin Jašminský, Luděk Vainert, Luboš Kreč a Petr Kain.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru