Ředitel prestižního nakladatelství Academia se dlouhodobě věnuje protektorátní a poválečné historii. Napsal mimo jiné oceňovanou knihu Průvodce protektorátní Prahou a získal za ni cenu Magnesia litera. Nyní vydává obdobného Průvodce stalinistickou Prahou. Jak vidí aktuální současnost?
HN: Na fotografiích z demonstrací z listopadu 1989 čteme hesla jako "Svobodné volby", "Demokracie". Bylo to skutečně to, co společnost tehdy chtěla?
Určitě to chtěla, ale zřejmě si neuvědomovala, co to vlastně znamená. Nepředstavovala si, že svoboda nespočívá jen v tom, že si můžeme kdykoli koupit cokoliv, co chceme. Řada lidí si nedokázala představit, že svoboda znamená také soustavné rozhodování a soustavnou zodpovědnost. Ať už před sebou samým, vlastní rodinou, ale nakonec i před obcí a státem.
HN: Takže kdyby nápisy na transparentech byly upřímné, bylo by tam napsáno "Chceme německý supermarket"?
Možná to zní krutě, ale v podstatě ano. Nebo "Chceme, aby džíny nebyly jen v Tuzexu, ale ve všech obchodech". Nevysloveným, ale zásadním požadavkem byla lepší životní úroveň a dostupnost kvalitních služeb a zboží. Kdyby byli bývali komunisté schopni naplnit obchody spotřebním zbožím, listopad 1989 by možná vůbec nebyl a KSČ by o mocenský monopol přišla pomaleji v souvislosti se změnami ve střední Evropě a v Sovětském svazu.
HN: Bylo by nyní něco jinak, kdyby revoluce 1989 nebyla tak "sametová"?
Můžeme si zaspekulovat, co by bylo, kdyby revoluce probíhala podobně násilně jako v Rumunsku. I v tehdejším Československu existovali důstojníci armády nebo Státní bezpečnosti, kteří by se nerozpakovali střílet do spoluobčanů. Co vidíme v Rumunsku, v Bukurešti dnes? Množství křížů na místech, kde tajná policie Securitate střílela do lidí. Ale že by Rumunsko prošlo výraznější dekomunizací než Československo, to mi tedy nepřipadá. Všechny ty řeči typu "měli jsme komunisty pozavírat, postavit mimo zákon", nebo dokonce "pověsit" jsou sice verbálně bojovné, násilí proti exponentům komunistického režimu by ale nejspíše nic nevyřešilo, maximálně by komunistům vyrobilo mučedníky.
◼ Na řediteli nakladatelství Academia je vidět, že je fascinován protektorátní a poválečnou historií. Napsal mimo jiné oceňovanou knihu Průvodce protektorátní Prahou, za kterou dostal v roce 2014 Magnesii literu.
◼ Dnes mu vychází obdobný Průvodce stalinistickou Prahou. Na internetové televizi Stream.cz uvádí pořad Krvavá léta, kde diváky seznamuje s místy spojenými s nacistickou a komunistickou tyranií.
◼ Skutečnost, že komunisté jsou 29 let po Listopadu takřka vládní stranou, považuje Padevět za tragickou chybu. "V posledních volbách měli komunisté nejhorší výsledek od roku 1921. Hůře nikdy nedopadli. Přesto je současný premiér tahá k moci, potřebuje jejich podporu. Z mého pohledu je KSČM stále extremistickou stranou, se kterou by se slušný člověk neměl bavit."
◼ V odpovědi na otázku, zda je KSČM v dnešní podobě opravdu nebezpečná, Padevět neváhá. "KSČ byla historicky vždy pouze převodovou pákou toho, co se rozhodlo v Moskvě. A na základě některých mediálních výstupů vedení KSČM jsem přesvědčen, že v tom pokračují. V tom je jejich nebezpečí i dnes."
◼ A proč je vlastně Česko jediná země Evropy, kde stále funguje nereformovaná komunistická strana? I pro to má šéf Academie zajímavé vysvětlení.
◼ "Vidím nejméně čtyři důvody. Zaprvé i ve 20. a 30. letech byla u nás komunistická strana poměrně silná, a to i intelektuálně. Na rozdíl od Polska, kde v podstatě žádná komunistická strana nebyla a budovala se až po válce pod sovětským vlivem. Zadruhé jistě hraje roli fakt, že většinu Československa obsadila v roce 1945 Rudá armáda a že komunisté během okupace nesli část tíhy domácího odboje. Zatřetí zapomínáme na 50. léta. A začtvrté je to živá vzpomínka na 70. a 80. léta. Tam vidíme ve zpětném pohledu něco sice šedého, mastného, ale vlastně přežitelného. Což je možná hlavní důvod, proč jsme se současnými komunisty tak benevolentně smířeni."
HN: U nás se naopak říkalo: Udělejme tlustou čáru za minulostí. Bylo to správné?
Bylo to strašně špatně. Takovou čáru narýsovat prostě nejde. Můžeme možná udělat tlustou čáru třeba za třicetiletou válkou nebo panováním Rudolfa II., protože tato historie naši současnost ovlivňuje minimálně. Ale pokoušet se dělat tlustou čáru za něčím, co má pamětníky a co bezprostředně ovlivňuje naši současnost, co je pořád politikum, zkrátka nejde a je to zhoubné. Zafungovala třeba "tlustá čára za odsunem Němců"? Ne. A pokud jde o dobu socialismu, tam je to ještě výraznější. Ta doba stále prorůstá do doby naší. Pokud si někdo svoji tlustou čáru namaloval, stejně je velice porézní.
HN: A proč tedy je taková poptávka po tom "tlusté čáry" dělat?
Protože je to pohodlnější. Můžeme se pak tvářit, že vlastně o nic nešlo, že jsme všichni kamarádi a že se nic zas tak špatného nestalo. Jenže ono se stalo. Řekl bych, že se málo vyrovnáváme s našimi velkými traumaty. Letos máme rok osmičkových výročí, probírali jsme roky 1918, '38, '48, '68. A všimněte si, že jen ta "osmnáctka" je radostná. Pak už je to jen katalog traumat, která se nabalují jedno na druhé. Pokus dělat tlusté čáry vede jen k tomu, že se naše národní traumata podebírají a zhnisaná se vracejí do veřejného prostoru jako příbuzný, za kterého se sice stydíte, ale zapřít ho prostě nejde.
HN: Napsal jste, že rok 1989 byl obrovským vzepětím, po kterém přišla devadesátá léta, která řadu nových snů brutálně utnula. Jaké sny jste měl na mysli?
Devadesátá léta utnula pocit, že vše bude najednou skvělé a zároveň jednoduché. Ukázalo se, že demokracie není jednoduchá. Nejen to, dokonce se ukázalo, že je pro spoustu lidí až příliš komplikovaná oproti tomu, co zažívali předtím. Do roku 1989 žili v socialismu, nadávali na režim, ale režim za ně vlastně všechno řešil: kde budou studovat jejich děti, kde a jak budou bydlet, kam půjdou k doktorovi, jakým autobusem pojedou do práce, v které továrně budou pracovat. Tyhle sice šedivé a nudné, ale pořád jistoty najednou zmizely. A lidé se museli rozhodovat, což byl pro spoustu z nich zřejmě traumatický zážitek, během kterého se jim začalo stýskat po měkké náruči socialistického Československa, která vyžadovala vlastně jediné, totiž mlčení.
HN: Sedmnáct procent lidí tvrdí, že to bylo za socialismu lepší než dnes, 34 procent se nedokáže rozhodnout. O čem to svědčí?
Možná o těch devadesátých letech. Spousta lidí tehdy zkoušela podnikat, zklamali je obchodní partneři, byly tady vytunelované firmy, kuponová privatizace a všemožné fondy, ze kterých drobní akcionáři nakonec neměli nic. Původní představa, jak to může, nebo spíše má vypadat ve fungujícím svobodném státě, byla lichá. A není divu. Protože kdo v roce 1989 znal fungování západního demokratického světa? V podstatě jenom pracovníci podniků zahraničního obchodu, takže často zároveň spolupracovníci StB nebo vojenské kontrarozvědky. Tedy lidé, kteří v nových poměrech většinou uspěli, protože měli kontakty a informace.
Pro hodně lidí zbyla jen traumata z nesplněných snů. Řada těchto traumat skončila dluhy, exekucemi a devastací rodinných a společenských vztahů. Tyhle lidi demokracie zklamala často natolik, že se z nich rekrutují příznivci extremistických stran.
Co se dočtete dál
- V článku se dále dočtete:
- Zda je skoro po 30 letech přirozená nějaká míra nostalgie.
- Jak vysvětlit patnáctiletému člověku, že před rokem 1989 to bylo špatně.
- Jaké nebezpečí se skrývá ve slibech, že se všichni budou mít lépe.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
