Strach z moderních technologií a především robotů provází lidstvo už od vzniku tohoto slova ve hře R.U.R. Karla Čapka. Vzpoura strojů proti lidem se stala páteří mnoha předních děl vědeckofantastické literatury i kinematografie. Často s ní pracoval také jeden z velikánů sci-fi, Američan Isaac Asimov. A právě jeho dílem se do značné míry inspirovala i Joanne Pranskyová, jež se už před více než třiceti lety sama prohlásila za první světovou psychiatričku robotů.

Asimov ji dokonce označil jako "skutečnou Susan Calvinovou", postavu, která se věnuje myšlení robotů v některých jeho povídkách. Pranskyová se také už po několik dekád snaží o zvýšení povědomí o robotech v řadách široké veřejnosti. Vystoupí i na čtvrteční konferenci o moci dat, nástupu umělé inteligence a robotech The Power of Data, pořádané Hospodářskými novinami.

"Ve skutečnosti jsem se vždy ze všeho nejvíc zajímala o lidi, a ne o roboty. Uvědomila jsem si, že jako lidstvo nejsme z psychologického hlediska připraveni držet krok s technologickým vývojem," vysvětluje Pranskyová v rozhovoru pro HN. Přesto už má na svém kontě několik pacientů i z řady strojů.

Joanne Pranskyová

Za první robotickou psychiatričku se Američanka sama prohlásila už v 80. letech minulého století. Kromě samotného zlepšování chování robotů se Pranskyová zabývá především popularizací robotizace a snaží se přesvědčit veřejnost, že se robotů nemusí bát. Vystudovala dětskou psychologii na Tuftsově univerzitě v americkém státě Massachusetts. I proto často přirovnává roboty k malým dětem. Dnes jsou podle ní mentálně na úrovni tříletého dítěte.

"V devadesátých letech jsem byla psychiatrem svého prvního reálného pacienta − robotické recepční na Univerzitě Carnegie Mellon," popisuje. O několik let později se podílela na zlepšování robota ProtoAndroid. Psychiatrička robotů prozatím bere svou pozici s nadsázkou. Na svém webu uvádí, že recepční Valerii pomáhala se sociální fobií, zatímco ProtoAndroid trpěl poruchou osobnosti.

"Místo strašení ve stylu, že roboti nás všechny ovládnou, jsem se rozhodla k celé věci přistoupit s trochou humoru," vysvětluje Pranskyová. Za svůj hlavní cíl si tak klade spíše popularizaci robotů a vysvětlování veřejnosti, že se není čeho obávat. Je podle ní totiž potřeba připravit se na nedalekou budoucnost, v níž budou roboti naprosto běžnou součástí lidských životů.

Zatím největším projektem, do kterého se tato svérázná žena pustila, byla robotka BINA48. "Je to první robot, který dodělal vysokoškolský předmět − filozofii lásky. Byla jsem součástí týmu, který ji učil," říká. O robotce natočila i dokument, který zapadá do jejího pojetí ukázat, co ve skutečnosti roboti dokážou a co mohou pro lidi znamenat.

"Tady v USA zobrazují média roboty absolutně nepřesně. S oblibou hledají senzaci. I ve filmech jsou roboti zobrazováni především jako záporné postavy. To jen přispívá ke strachu z nových věcí. Bojíme se toho, čemu nerozumíme," vysvětluje.

Pranskyová je přesvědčena o tom, že v budoucnu bude k robotům při terapiích moci přistupovat takřka stejně jako k lidem. "Roboti budou tak komplikovaní, že jednak naprogramujeme jejich mozky, ale budeme je také formovat pomocí roboticko-lidské komunikace. Budu s nimi moci konverzovat a tím jim pomáhat. Dnes lze jejich chování řešit jen programováním," vysvětluje.

Napodobování emocí

Jednou z hlavních obav, kterou odpůrci robotů od počátku mají, je, že roboti získají vědomí svého vlastního já a také schopnost cítit emoce. V takovém případě by mohli začít chovat ke svým majitelům nenávist nebo třeba jednat sobecky s vidinou vlastního užitku. Už ve sci-fi literatuře se objevují zárodky etických zákonů, které musí roboti dodržovat.

Již zmíněný autor sci-fi Isaac Asimov definoval ve svých knihách tři zákony robotiky: Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. Robot musí uposlechnout příkazů člověka kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. Robot musí chránit sám sebe před poškozením kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním nebo druhým zákonem.

"Spousta vědců je přesvědčena, že Asimovovy zákony nejsou dostatečné. Jejich majitel je může využít k loupeži. Odpovědnost ve finále stojí na lidech, kteří roboty kontrolují," říká Pranskyová. Sama přiznává, že v této oblasti nezbývá než doufat, že lidé stroje nezneužijí.

"Roboti ale nebudou mít pocity, jako je zamilovanost či radost. Nebudou však mít ani negativní pocity bolesti a žalu. Zda se nám podaří simulovat pocity, je druhá věc. Myslím, že spíše budou umět velmi dobře tyto pocity napodobovat," říká Pranskyová.

Stejně jako strach z ohrožení života roboty se snaží rozptýlit i obavy ze ztráty pracovního místa. Ty se při zavádění strojů objevovaly v průběhu historie často. Například už počátkem 19. století britští luddité rozbíjeli stroje ve snaze zachovat si své živobytí.

Když se v polovině 20. století začaly objevovat první předchůdci dnešních počítačů, obavy z technologických výdobytků znovu vypluly na povrch. "V roce 1968 ve filmu 2001: Vesmírná odysea počítač nakonec zabil kosmonauta. Ve Spojených státech se lidé hodně báli počítačů, které budou chytřejší než my a nakonec nás ovládnou. O 50 let později se nic podobného nestalo. Naopak jsou natolik všeobecně používané, že bez nich nemůžeme dělat nic, svět by se bez nich zastavil," uvádí Pranskyová další příklad neopodstatněného strachu.

"Roboti a automatizace naopak víc pracovních míst vytváří. Vede to však k tomu, že sedmdesát procent budoucích kariérních pozic je nejasných. My ale nemůžeme zůstat na jednom místě, musíme se tomu přizpůsobit," dodává. Díky robotům se lidé mohou vyhnout například vystavení jedovatým výparům nebo machinacím s těžkými součástkami ve strojírenském průmyslu. Otevírá jim to cestu ke kreativnější práci.

Mezi strojem a člověkem

Další oblastí ze žánru sci-fi, k níž má dnes lidstvo nakročeno, je zabudování technologií přímo do lidského těla, které může vést až k vytvoření takzvaných kyborgů. U nich by se poměr mezi biologickou tkání a strojem mohl blížit poměru 50 na 50.

"Už dnes můžeme vývoj tímto směrem sledovat. To, že ve mně není můj chytrý telefon implementovaný, ještě neznamená, že se mnou není, kudy chodím. Sahám po něm hned po probuzení. Dnes jsme ve velmi rané fázi, ale jsem si jistá, že budeme v budoucnu kyborgy," míní Pranskyová.

Ve zdravotnictví je tato cesta nejschůdnější například v případě zavádění kardiostimulátorů nebo pomůcek na chůzi pro pacienty na vozíčku. "Ve chvíli, kdy mozkový implantát dokáže vyřešit Alzheimerovu nebo Parkinsonovu chorobu, do toho lidé určitě půjdou," dodává.

Související