Byly to věty, které mi léta ničily život. "Člověk by se měl snažit, aby tu po něm něco zůstalo. Dějiny si nepamatují průměrné, dějiny si žádají velké výkony. Víš, jak pěkně se muselo umírat takovému Michelangelovi?" obrátil se na mě kdysi otec. Bylo mi sedm, neuměla jsem si představit, jak pěkně se starému pánovi v Římě roku 1564 umíralo, a upřímně řečeno, nevím to dodnes. Něco jsem si však z otcovy řečnické otázky přece odnesla.

Pochopila jsem, že Michelangelo ze mě nikdy nebude. Na místě mi také došlo, že dějiny na mě zapomenou ve vteřině, kdy mi zaklapnou víčka, což mě jako malé děvčátko příliš nepotěšilo. Stačilo však jen pár dekád, počkat si na nejbližší 1. listopad − čili včerejšek − a slavně se s tímto výrokem vypořádat.

O své velké životní objevy se tedy podělím u příležitosti 506. výročí odhalení Sixtinské kaple, svatostánku Apoštolského paláce ve Vatikánu, kde mají od Michelangela Buonarrotiho strop, na jaký je radost pohledět. Zanechám po sobě několik mudrosloví, která by se teoreticky mohla předávat z generace na generaci, pokud bych nakonec přece byla někdo jako Coco Chanel, když se od ní odečtou hadry, perly a vliv.

Zbývá vám ještě 70 % článku

Co se dočtete dál

  • O jaké životní objevy a zkušenosti se Zuzana Válková může podělit?
  • Proč si lidé nemají kupovat boty s bílou podrážkou?
  • A co si myslí o úterý?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se