Rok 1948, srpen 1968, Mnichov 1938, Československo 1918… Těch osmičkových výročí bylo tento rok tolik, že nikoho nepřekvapí, pokud se na nějakou tu "osmičku" zapomnělo. A zapomnělo. Bohužel zrovna na tu, která je pro naši aktuální situaci možná nejnaléhavější ze všech připomínek.

Před 40 lety v říjnu 1978 dopsal Václav Havel na Hrádečku svůj nejznámější text − esej Moc bezmocných. Kromě konkrétního historického významu pro směřování českého disentu za normalizace se Moc bezmocných zařadila i do světových dějin idejí. Byla přeložena do více než dvou desítek jazyků, stala se inspirací pro odpor k autoritářským režimům v Číně, Bělorusku, Egyptě, Íránu, Ázerbájdžánu a jiných státech. Proč vlastně?

Na první čtení to není ani moc pochopitelné. Stylisticky rozhodně Moc bezmocných nepatří k tomu nejlepšímu, co Havel napsal (třeba o tři roky mladší Dopis Gustávu Husákovi je lepší). Žánr se pohybuje v podivném trojúhelníku mezi historicko-politologickou analýzou, jazykovou kritikou a novou věroukou o "existenciální revoluci". Filozofové už dekády cudně mlčí o tehdejším Havlově nepříliš vydařeném výletu do fenomenologické filozofie a existenciální kritiky. Přesto jde o neuvěřitelně chytře konstruovaný text, který se po celém světě vybaví jako to první, když se řekne Havel disident. Moc bezmocných má totiž to kouzlo, že v čím extrémnější situaci se jedinec nachází, tím více je mu Havlův esej užitečnou pomůckou k analýze vlastní situace, nalezení osvobozeného jazyka i pobídkou k odvaze překonat sám sebe − "žít v pravdě".

Otázka pro rok 2018: Nastává nám opět situace, kdy Moc bezmocných není jen historickým artefaktem s trochu moc šroubovaným jazykem filozofa amatéra, ale cestou, po které se vydat, aby se česká společnost pozvedla?

Zelinář v posttotalitě

Je tradovaným omylem, že Moc bezmocných se váže jen k historické situaci chartistického disentu roku 1978. To by esej nikdy nezískal univerzální lidskou platnost. Havel na začátku ironizuje svůj osud pronásledovaného napodobením Marxe a Engelse: "Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají disidentství". Ale z absurdního dramatika konkrétní situace se vmžiku stává celkem nudný historik politických systémů. Odmítá říkat své situaci totalita a razí termín posttotalita. Nevidí kolem sebe už ten všemocný donucovací aparát stalinistického Československa, tuší, že konsenzus se v roce 1978 již nevynucuje šibenicemi. Dostává se tak do hájemství ideologie a komunistické strany. Havel příliš nezná západní debatu historiků o povaze totalitních systémů 20. století, nezná postmarxistické půtky o ideologické nadstavbě, ale má cenný talent dramatika.

A tak vymýšlí postavu zelináře, který učené příběhy historiků, sociologů a politologů sehraje v krátké jednoaktovce. "Vedoucí obchodu se zeleninou umístil do výkladu mezi cibuli a mrkev heslo"Proletáři všech zemí, spojte se!". Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo? Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět. Aniž by se tak Havel musel nořit do úmorné taxonomie všech možných autoritářských režimů, vystačí si s tím, co ho zajímá − tedy úlohou ideologie −, a z politologa se zase stává jazykovědec, který propátrává ono vyprázdněné heslo umístěné mezi cibulemi a mrkvemi. Aniž by předložil dokonalé prohlédnutí komunistického jazyka jako o pár let později třeba Fidelius (vlastním jménem Karel Palek), Havel také odhaluje, že jazyk komunistů chce především vládnout významy a umocnit v "samopohybu" "rituální vnitromocenskou komunikaci". Poddaný komunistického feudála tak musí žít ve lži. Nemusí lhát, ale musí lež žít tak jako onen zelinář.

Moc bezmocných získala světovou platnost, protože Havel schválně nechal intelektuální díru v jedné z nejznámějších vět eseje: "Představme si nyní, že se v našem zelináři jednoho dne cosi vzbouří a on přestane vyvěšovat hesla jen proto, aby se zalíbil." Vůbec neřeší, co je to "cosi", a tak si člověk v jakékoli zemi v jakékoli extrémní situaci za ono "cosi" může dokládat, co uzná za vhodné a co mu pomůže vymanit se z každodenních, zdánlivě neotřesitelných poměrů. Výsledkem je pak směřování k Havlově "životu v pravdě".

Po politologovi a jazykovědci přichází poslední Havel, Havel věrouk. Jeho nepříliš zdařilé mísení Heideg­gera, Patočky (jemu a jeho nejvyšší oběti je koneckonců esej připsán), Husserla či Masaryka si už našlo mnoho kritiků, ale na konci toho všeho ukazuje Havel stejně celkem jasnou a přitažlivou cestu. Když není možné praktikovat politiku, je třeba se obrátit ke konkrétní lidské si­tuaci a právům. Tam je život v pravdě ve větší či menší polis možný a úběžníkem je jakási "existenciální revoluce", která podle Havla překoná jak komunistické autoritářství, tak západní konzumní demokracii. Tento odpor k liberální demokracii západního typu (kterou pak v pragmatickém politickém období jako prezident rychle přejal) a celá ta nepolitická politika jsou Havlovi často vytýkány. A to nejen lidmi typu Václava Klause, ale hned po zveřejnění eseje i nejdůležitějšími spolupracovníky z Charty, jako byl Petr Pithart. Ale bez této vznosné eschatologie by Havlův esej tak dobře nefungoval, nedával by smysl zdánlivé marnosti moci bezmocných. A neinspiroval by tak po celém světě.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • Žijeme v totalitě? A jsou argumenty lidí stojících proti Babišovi a Zemanovi natolik odlišné od proklamací zastánců obou politiků?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se