Byl to bezesporu nejromantičtěji vzhlížející kout mladého československého státu. A neušel pohledu prvorepublikových filmařů, kteří se vydali mezi horské velikány Podkarpatské Rusi, aby tu našli rurální idylu. "Bez konce hory, bez konce mlhy, bez konce pralesy, kde dřevo umírá, kde smrtí voní stíny," zní majestátní hlas vypravěče ve snímku Píseň o Podkarpatské Rusi z roku 1937. A vzápětí pokračuje. "Bez konce táhnou se nesmírné Karpaty, bez konce táhnou se Poloniny, kde je jen nebe, oblaka a tráva a těžké stopy stád. Člověka stěží tady potkáš."
Sedmero snímků z let 1922 až 1937 ukazuje nejvýchodnější cíp země jako krajinu romantickou, kraj orientálního rázu, kde pobíhají horské ovce s vlnou tak dlouhou, že delší už je jen minimálně třímetrová fujara bači, který je svolává z pastvin. Zkrátka kraj, kde se zastavil čas. A kde se dá snít o světě, který už tehdy byl na hony vzdálen modernímu prvorepublikovému smýšlení hledícímu vstříc zdárné budoucnosti.
Exotická země podobná těm, jaké opěvovali romantičtí básníci, byla náhle na dosah ruky, vlastně za humny.
Festivalová sekce Československý orient ukazuje, jak k této exotice filmaři přistupovali. Mnohdy v opojení nad huculskými kroji, panenskou přírodou a staroslovanskými zvyky. Například ve filmu Karola Plicky Jaro na Podkarpatské Rusi se bezstarostnost dětských her prolíná s rituálem svěcení pasky a dřevěné chrámy zvané cerkve se v montáži Plickova spolupracovníka Alexandera Hackenschmieda prostupují se záběry ovčích stád.
Co se dočtete dál
- Jak se Československo snažilo modernizovat nejzaostalejší kraj ve svém područí.
- Co všechno lákalo filmaře na toto pomezí dvou světů.
- Jak fungoval za První republiky film ve službách ideologie.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
