Esej Petra Fischera: Jak nás ničí politika identity

Je to devětadvacet let, co se v časopise The National Interest objevila esej amerického politologa Francise Fukuyamy (* 1952) nazvaná "Konec dějin?". Otázku, na niž už tehdy Fukuyama více méně odpovídal "ano", o pár let později rozvinul do celé knihy. Ta už je bez otazníku a k obrazu "konce historie" se přidává spojení "poslední člověk".

Fukuyama v knize konstatuje konec politické evoluce lidstva, neboť liberální demokracie (tedy demokracie volného trhu; jak paradoxně to zní dnes, že?) po pádu komunismu vítězí na všech frontách a tento vývoj už nelze zastavit. Možná to ještě nějakou chvíli bude trvat, ale v principu je pro jednou rozhodnuto.

Že se mýlil, došlo autorovi poprvé po 11. září 2001. Přesto se nepouštěl svého konceptu a tvrdošíjně pokračoval v obhajobě představy, podle níž lidstvo pohání vpřed hegelovská snaha o uznání, tedy specificky pochopená dialektika pána a raba: ve vzájemném vztahu nadřazení a podřízení obě strany, rab i pán, docházejí k sebeuvědomění a touží po překonání druhého i sebe sama.

Principiálně se nic nezměnilo, tvrdil tehdy Fukuyama, jen je třeba do původního konceptu zahrnout úvahy Samuela Huntingtona o střetu civilizací. Fakt, že na sebe nově budou více narážet jednotlivé kulturní okruhy, protože muslimské společnosti prožívají osudový konflikt modernosti v napětí mezi středověkou tradicí a postmoderním světem, ovšem neznamená, že by dějinné uzavření bylo proraženo. Tak jako tak jsme na konci dějin, ať už se nám svět momentálně jeví jakkoliv.

Po všemožných krizích a válkách, s nimiž se musel Fukuyama srovnat a vměstnat je ve snaze ubránit pojmovou tvrz "konce dějin" do svého základního konceptu, přichází éra dekompozice liberální demokracie. Americký politolog samozřejmě musí reagovat, a tak vydává novou knihu, reflektující aktuální dějinný posun.

Vyšla před několika týdny a jmenuje se Identita. A je také znovu opatřena vysvětlujícím podtitulem, který tentokrát zní "Požadavek důstojnosti a politika resentimentu".