Udělám dva kroky zpět a podívám se na současný svět se dvěma odstupy: časovým a prostorovým. Lidstvo na této planetě nyní žije ve své zlaté éře a nikdo si toho nijak nevšímá. Ano, jistě, tisíce věcí je špatně (a zřejmě také vždy bude), ale nikdy se tu nežilo tak blahobytně, bezpečně a svobodně. To je potřeba mít vždy na vědomí, když člověk láteří.

Politika nikdy nebyla tak transparentní jako dnes, v době internetu, kdy je víceméně vše pod mnohem ostřejším drobnohledem než kdy předtím. Nikdy nebylo tak snadné zapojit se do politiky − ať už skrze občanskou společnost, nebo přímo (komunální volby ukázaly, jak možné − a snadné − bylo postavit se vítězně goliášům). Přesto právě dnes mají lidé pocit, že je od nich politika vzdálena. Mají pocit, že je nikdo nevyslyší, že politika je zde jaksi proti lidu. Přesný opak je pravdou. Nikdy v dějinách nenaslouchali vládci svému lidu tak napjatě jako teď. Dnešní politik přímo odezírá ze rtů svého lidu, co by tak lid chtěl. Dnes není ani tak problém udělat to, co společnost chce. Otázkou je zjistit, co vlastně chce.

Také si nikdo nevšiml, že zažíváme krizi naruby. Jak se kdysi trhy propadly prudce dolů, teď už několik let letí prudce nahoru jako šílený pták, či spíš stíhačka. Světu vzrostl HDP od roku 1980 více než sedmkrát. Procento populace žijící v extrémní chudobě dramaticky pokleslo. V roce 1820 to bylo 84 % lidí této planety. Dnes je lidí žijících za méně než 1,90 dolaru denně (což je nyní považováno za hranici chudoby) pod deset procent. A poměr dál dramaticky klesá. V roce 1820 byla očekávaná délka dožití mírně nad třicet let (z tohoto hlediska svůj život od třiceti let výše považuji za bonus). Dnes je to nad sedmdesát, v Evropě nad osmdesát let. Co bylo kdysi bráno za požehnaný věk, je dnes hluboko pod průměrem. Naprosto drtivá většina světa si výrazně, ale výrazně polepšila. Třeba zrovna my, Češi.

Ponechme nyní stranou, že je to všechno do jisté míry jen na povrchu pozlacený dluh, nahoře huj, dole fuj (tomuto tématu jsem se zde věnoval minule). Ponechme také stranou, že nikdo neví (ale všichni jsou trošku nervózní), kdy tato zlatá krusta praskne a vnitřek se vyleje ven. Co mě teď zajímá, je toto: jak je možné, že nikdo neslintá blahem při pohledu na ta čísla, o která nám vždy tolik jde? Proč se na ulicích neslaví, že nám celosvětově klesla dětská úmrtnost (děti, které se nedožijí pátých narozenin) z desítek na jednotky procent? Proč nevíme, že objektivně žijeme ve zlaté éře?

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Ekonomové už pokání udělali po krizi v roce 2008. Kdo je na řadě teď?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru