Prostor na pražské Letné, známý jako "u Stalina", od tohoto pondělí hostí unikátní projekt – výstavu Paměť národa. Ke stému výročí republiky ji připravilo sdružení Post Bellum. "Dejme dětem při objevování historie dobrodružství," říká jeho ředitel Mikuláš Kroupa.

HN: Společnost Post Bellum, kterou jste založil, letos dosáhne dospělosti, osmnácti let. Na začátku září dostala Cenu evropského občana. Co to pro vás znamená?

Cena přišla v hektickém období, připravovali jsme výstavu v podzemí bývalého Stalinova pomníku na Letné i jiné projekty. Takže žiju jinými věci. Ale samozřejmě to potěší.

HN: Stává se, že někdo přijde za lidmi z Post Bellum a řekne: díky vaší práci se úplně změnil můj pohled na minulost?

Často. Příběhy dokážou změnit člověka, inspirovat ho. Na příbězích každého zajímá, jak se ten či onen člověk zachoval v těžké chvíli. Protože i nás mohou potkat a potkávají těžké chvíle.

HN: Vy ale natáčíte i příběhy těch, kteří to rozhodování nezvládli, že?

Ano. Pádů, omylů a chyb bývá v životech víc než toho hrdinství. Natáčíme i vyprávění komunistů, estébáků a tak podobně. Není pro ně jednoduché o minulosti mluvit. Vážím si těch, kteří o svých chybách přemýšlí a mluví o nich. I lidé, kteří se chovali za války nebo komunismu statečně, mají svá temná místa. Mnozí se rozhovoří až nad záznamy z archivů, nad výslechovými protokoly, které přineseme.

Je to i proto, že třeba poprvé vidí, co skrývají archivy komunistické policie. A je pro ně hrozná představa, že to by bylo to jediné, co by po jejich příběhu zbylo. Paměť národa je tady od toho, aby pro budoucí generace zůstalo i jejich osobní svědectví, ne jen archivy úředních lejster.

Mikuláš Kroupa (43)

◼ Syn filozofa, disidenta a chartisty Daniela Kroupy, bratr reportéra Janka Kroupy.

◼ V roce 2000 založil sdružení Post Bellum s cílem sbírat příběhy pamětníků 20. století a ukázat pohled na historii skrze osudy konkrétních lidí – jako doplněk ke klasickému učení dějepisu, ale také coby prostředek, jak lidi zaujmout. Nad příběhy totiž podle jeho názoru přemýšlejí, jak by se v těžkých životních chvílích, o nichž pamětníci vyprávějí, zachovali sami.

◼ Mikuláš Kroupa je přesvědčený, že mnozí lidé včetně učitelů i rodičů historii vyprávějí špatně – přes data a události, což v dětech neprobouzí zájem. Věří, že orientace v základních datech je také důležitá, ale podstatnější pro něj je, aby děti uměly pochopit a odvyprávět aspoň nějaký z příběhů, které se k historickým událostem vážou.

◼ Příběhy Post Bellum prezentuje na webovém portálu Paměť národa. Ke 100. výročí vzniku republiky chystá Kroupa se svými lidmi spuštění nové a přehledné verze, jež bude formou redakčního obsahu nabízet videa, fotografie či ty nejlepší texty, které sbírka má. Cílí tak nejen na odborníky, studenty či novináře, ale také na širokou veřejnost.

◼ Mikuláš Kroupa, respektive Post Bellum, stojí také za projektem Ceny Paměti národa.

Ty se udělují vždy 17. listopadu v Národním divadle a vydobyly si punc alternativy ke státním vyznamenáním.

HN: Někdy se zdá, že v Česku narážíme na jakýsi strop: hodně lidí už hodnotu příběhů pochopilo, umí s nimi pracovat. Mnohé další se ale oslovit nedaří, často se hádáme o kulatých výročích, o politice. Tušíte proč?

Myslím, že to souvisí s tím, jak příběhy vyprávíme. Jestli jimi umíme zaujmout. Jestli si nevybíráme jen fragmenty, které se nám hodí.

Paměť národa zpřístupňuje celé záznamy a hledá různé formy, jak příběhy šířit − filmy, knihy, rozhlasové dokumenty, výstavy, pravidelně píšeme do médií.

Vydali jsme komiks "Ještě jsme ve válce", realizujeme vzdělávací program Příběhy našich sousedů. Věřím, že spoustu lidí jsme tím oslovili.

Hádat se ale budeme dál, minulost lze jen těžko zobecnit.

Když už se o to pokusíte, někdo jiný to chytře zpochybní třeba právě příběhem, který se vymyká.

Klidně řeknu, že pohraničníci za komunismu byli darebáci. Pak ale budu vyprávět příběh Heleny Šidákové, které se v noci na hranicích při útěku rozplakalo v náručí její miminko a přistihl ji mladý pohraničník. Bylo mu jí líto. Ukázal jí cestu přes hranice. Pak se ale rozsvítilo světlo u nedalekého JZD a vyšla nějaká dojička krav, fanatická komunistka. Pohraničník věděl, že za to skončí v lágru. Tak Helenu po pár metrech znovu zatkl. Když vyšla po mnoha letech z vězení, byla z ní troska, bolševik jí zničil život.

HN: Co s lidmi, které neosloví ani takové příběhy?

Musíme hledat, jak je zaujmout. Řekl bych, že nejvíc práce je na školách. Učitelé a rodiče musí umět upoutat pozornost dětí, ale někdy to ani nezkoušejí. Myslím, že úkolem Paměti národa je nabídnout příběhy. Je pak na učitelích, jak je budou vyprávět.

HN: Dnes už ale existují pozitivní příklady učitelů, kteří díky volným školním vzdělávacím programům učí dvacáté století detailně.

Nejlepší by bylo učitele vyhnat ze tříd, aby s dětmi chodili na místa, kde se ty příběhy odehrály. V tomhle jsou dobré Příběhy našich sousedů. Děti jdou za starými lidmi a s jejich vyprávěním pracují, dělají o nich reportáže, a to jde jen tehdy, když ten příběh pochopí.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Hrozí, že vyklíčí nová totalita?
  • Jak bychom si ji mohli sami zavést?
  • Jaké jsou další velké plány Post Belluma?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.