Začínala tehdy osmdesátá léta minulého století, mně bylo patnáct a děda mého nejlepšího kamaráda Tomáše nás v malém městě v severovýchodních Čechách pozval do místní restaurace Družba na večeři, aby s námi a svými přáteli oslavil narozeniny. Staří pánové si cosi vyprávěli a my je vlastně ani moc neposlouchali, když sváteční atmosféru náhle přerušila ostrá hádka. "A já ti říkám, Františku, že jsme se měli bránit, a basta!," křičel Tomášův dědeček a bouchl pěstí do stolu. "To je blbost, Josefe," na to druhý, "opakuju ti to už postý! Beneš měl pravdu, neměli jsme žádnou šanci, rozumíš, žádnou šanci!" Jinak mírumilovný kamarádův děda zrudl vzteky: "Tohle mi, Fando, neříkej, to mi už nikdy neříkej! Zakrváceli bysme, to jo, ale vzdát republiku bez boje? Fuj!" A tak dále a tak dále, čím dál tím hlasitěji, až málem vypukla rvačka. Nepřeháním.

Tento výjev, ještě z dob komunistického Československa, je pro naši zemi v mnoha ohledech příznačný i dnes, na konci druhé dekády jednadvacátého století. Jen málokterá událost z moderních národních dějin budí i po desetiletích takové emoce jako mnichovská dohoda, již na konci září 1938 podepsali v hlavním městě Bavorska vůdce nacistické třetí říše Adolf Hitler, šéf italských fašistů Benito Mussolini, britský premiér Neville Chamberlain a francouzský ministerský předseda Édouard Daladier.

Vlastně se není čemu divit. Její důsledky byly vpravdě osudové: rozbití první republiky, obsazení jejího pohraničí německou armádou, vznik takzvané druhé republiky se všemi svinstvy, která se v ní v rekordně krátkém čase prodrala na povrch. A k tomu svým způsobem potvrzené přesvědčení pána s knírkem, že západní demokracie jsou prohnilé skrz naskrz, že si tedy může dovolit cokoli, aniž by hnuly prstem, a že až dojde na ně samotné, vyřídí je rychleji, než bys řekl švec.

Hádanka, u níž jsou všechna řešení možná

Jak to, že Československo a vlastně celá Evropa dospěly až k tomuto smutně proslulému okamžiku? Osudová mnichovská dohoda byla logickým důsledkem evropského vývoje takřka celých třicátých let, tedy velké hospodářské krize, nástupu Hitlera k moci v Německu, jeho rozpínavé, agresivní politiky, směřující jednoznačně k válce (bez ohledu na to, že soustavně tvrdil opak). A také už zmíněné slabosti západních mocností − Velké Británie a Francie, jejichž politika appeasementu (politika ustupování agresorovi či "usmiřování" agresora) fatálně selhala. V neposlední řadě pak i důsledkem neschopnosti Československa bránit se zbraní v ruce svou suverenitu.

Zejména Češi, ale i někteří Slováci si od té doby kladou otázku, na niž lze jen stěží jasně odpovědět, totiž zda československá vláda, na prvním místě prezident Edvard Beneš, mohla na přelomu září a října osudového osmatřicátého roku reagovat na podpis mnichovské dohody jinak než odevzdáním republiky do rukou nepřátel. Republiky postavené na Masarykových ideálech humanitních a na nezpochybnitelném odhodlání drtivé většiny jejích obyvatel bránit ji.

Jedna strana, mohu-li si dovolit problém mírně zjednodušit, má za to, že se prezident zachoval zbaběle, že jsme se měli bez ohledu na pravděpodobný výsledek a na předpokládané vysoké oběti na životech postavit nepříteli se zbraní v ruce. Ostudná kapitulace podle nich zlomila páteř národa, což se projevilo krom jiného v neschopnosti vzdorovat v roce 1948 nástupu komunistů a v roce 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy a tak dále.

Druhá strana má pro prezidenta a jeho postoj naopak pochopení. Poukazují přitom především na zradu západních spojenců, lítost a pohoršení nad tím, jak se zachovaly "Francie sladká a hrdý Albion", které jsme "tolik milovali" (často v kontrastu s údajnou ochotou Sovětského svazu pomoci, jak dodnes zdůrazňují komunisté), a na Benešovu neúnavnou politickou práci v Londýně, která vyvrcholila poválečným obnovením Československa včetně zneplatnění Mnichova.

Na historii a jejím studiu je půvabné mimo jiné to, že spor, jako je ten, o němž je řeč, nelze nikdy jednoznačně rozhodnout. Historikové, politikové, novináři a další lidé "od fochu" se již mnohokrát zamýšleli nad tím, jak by situace v Evropě vypadala, kdyby se Československo postavilo Německu na odpor. Zda by Hitler skutečně zaútočil, zda by pak Francie opravdu setrvala v nečinnosti či zda by padla její vláda. A jak by reagovaly špičky německé armády (jejichž loajalita vůči führerovi byla v té době přinejmenším u části nejistá), zda by druhá světová válka nezačala o rok dříve, a neměla by proto jiný průběh… Je to, jak říkám, mimořádně zajímavá intelektuální skládačka či hádanka, v níž jsou takřka všechna řešení možná.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru