Miroslav Velfl je sběratelem od dětství. Jedním ze zlomových momentů, díky kterým se začal systematicky věnovat konstruktivistickému umění a geometrické abstrakci, byla výstava Svět jako struktura, struktura jako obraz v roce 2003 v Galerii Klatovy/Klenová. Na podzim bude jeho sbírka vystavena v Galerii hlavního města Prahy.
Kdy se u vás projevila sběratelská vášeň? Jak začalo vaše sběratelství?
Vzpomínka na mé první sběratelské krůčky vede do mých asi sedmi let. Kolektivním předmětem klukovské touhy byly tehdy fotky Vinnetoua a obrázky aut ze žvýkaček.
O několik let starší kluci z naší příbramské partičky mě při jedné z mnoha vzájemných výměn obelstili a za kolorované fotky Apačů a bílých tváří mi podstrčili fotky černochů z Afriky. Těch jsem se pak nemohl zbavit…
ředitel společnosti DBK Praha
◼ Ve své umělecké sbírce se léta soustřeďuje na abstraktní geometrii českých i zahraničních autorů. Kromě toho sbírá také fotografie a knihy Josefa Váchala.
◼ V 80. letech působil jako redaktor hudebního vydavatelství Panton a poté si založil vlastní vydavatelství CD PUNC. Po roce 1989 začal podnikat, především v komerčních nemovitostech.
◼ Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.
Takže pro sběratelství jste byl pragmaticky poučen. Kudy se později ubíralo? Máte dnes nějaký jasný sběratelský záměr?
I přes nejrůznější nezdary, které mě doprovázely, ve mně zrála jakási touha schraňovat nebo alespoň zkoumat a odkládat si věci, které se mi líbí. Ta mě už potom neopustila.
Ve zkratce asi: od foglarovské literatury, hlavně kreslených příběhů Rychlých šípů, přes elpíčka − nejdřív country, později rocku a jazzu − až k prvním grafikám. Všechny tyhle věci mě ale nikdy nezajímaly pouze jako kusy něčeho nebo zkrátka jen proto, že měly nějakou "cenu".
V době zájmu o Foglara jsem docházel do Skauta, než ho komunisti v sedmdesátém roce zrušili. Snažil jsem se žít Modrým životem, lovili jsme bobříky odvahy a tak. Podobné to bylo s hudbou. V mých sotva patnácti letech mě starší brácha přijal do své bluegrassové kapely, takže několik dalších let jsem jel naplno zase v muzice a sbírání desek.
Ještě intenzivnější byl později můj zájem o jazz. Přivedl mě na Konzervatoř Jaroslava Ježka, byť tehdy se jaksi nehodila do "zglajchšaltovaného" systému socialistického školství, takže fungovala jen jako specializovaná lidová škola umění pro adepty jazzu.
Ale zpátky k vaší otázce. Tahle veškerá životní průprava se mi potom zúročila, když jsem v druhé polovině osmdesátých let nastoupil do Pantonu jako hudební redaktor. Vydávali jsme gramofonové desky, byla ještě doba vinylu. Seznámil jsem se tam s řadou lidí nejen z hudební branže, ale při tvorbě obalů "elpíček" také s výtvarníky.
Chodil jsem tenkrát po antikvariátech a dostával první lekce o meziválečné avantgardě od malířství po literaturu. Například s antikvářem Janem Placákem se znám už od tenkrát. Program jeho galerie Ztichlá klika, kterou na začátku devadesátých let založil, měl velký vliv na můj tehdejší zájem o umění. Bylo to zaměřené hodně na abstrakci, zpočátku nejvíc na informel.
Postupně se dostáváme k vašemu konceptu…
Ano. Konstruktivistická část mé sbírky vznikala nejdřív spontánně, podle toho, k jakému umělci jsem se dostal do ateliéru. Pro to, abych se začal soustředěně věnovat umění geometrické abstrakce, byly přelomové dva momenty. Návštěva ateliéru Zdeňka a Lenky Sýkorových v Lounech a tam okamžik, kdy jsem se seznámil se strukturami a liniovými obrazy Zdeňka Sýkory.
A definitivní posun mého sběratelského zájmu tímto směrem znamenala výstava Svět jako struktura, struktura jako obraz v Galerii Klatovy/Klenová v roce 2003. S jejím kurátorem Jaroslavem Vančátem jsme se znali už z dřívějška a hned na místě jsme si řekli, že se pokusíme vybudovat sbírku, která bude soustředěná na geometrické tendence v moderním a současném umění.
Následujících patnáct let jsme s Jaroslavem věnovali společným návštěvám umělců, posuzování akvizic i vzájemnému tříbení si názorů. Nikdy to ale nebylo nějaké upachtěné shánění obrazů. Vančát je nejen kunsthistorik, ale také znamenitý společník. Z naší společné patnáctiletky mám spoustu bezvadných zážitků…
Prozraďte nějaký.
Tak například setkání s Manfredem Mohrem, průkopníkem digital artu. Měl jsem na něho kontakt od Sýkorových, a když jsem byl v New Yorku, prostě jsem se mu ozval. Okamžitě mě k sobě pozval, měl se mnou nekonečnou trpělivost, protože já jsem tehdy jeho dílo téměř neznal. Vyprávěl mi o svých začátcích s počítači v 60. letech. Přístup k nim získal v Paříži na ministerstvu dopravy, kde se jimi řídil letový provoz. Směl tam chodit až večer a tam vznikaly jeho rané práce.
Koupil jste tehdy od něj něco?
To ne, přece jen ho zastupovaly věhlasné galerie. Domluvili jsme setkání ve Stuttgartu v galerii Dieter Müller-Roth, přiletěl tam i Mohr a užili jsme si to. Získal jsem tam obraz za velmi dobrou cenu. Později mi Mohr dával echo, kdy a kde se co od něj bude výhodně dražit. Takový vztah sběratele a umělce je ale výjimečný a v životě se odehraje třeba jen párkrát.
Díla z vaší sbírky byla už prezentována na různých výstavách. Jak taková iniciativa vznikla?
S půjčováním obrazů na smysluplné výstavy jsem neměl nikdy problém. Vždycky jsem to bral jako součást sběratelství a podpory umění a kultury. Pokud ale budujete opravdu koncepčně zaměřenou sbírku, přece jen nějak ve skrytu duše doufáte, že snad by to mohlo někdy někoho zajímat jako celek.
Postupně se kolekce dostala do povědomí alespoň části odborné veřejnosti, teoretici zjistili, že se delší dobu zajímám o konstruktivistické umění. Moji sbírku ale kompletně nikdo neviděl. Ani já ne, protože nemám žádné rozsáhlé výstavní prostory. Plochy, které mám k dispozici, tvoří stěny a prostory našeho domu a kanceláře naší firmy.
Neuvažoval jste o depozitáři a kompletním soupisu sbírky?
Depozitářů, kde jsou díla správně fyzicky uložena, mám několik a na kompletní soupis a digitalizaci se právě chystám. Přemýšlím o systému, jak jednotlivé části sbírky publikovat, jak s věcmi pracovat v budoucnu. Koketoval jsem i s myšlenkou kamenné galerie, ale nakonec jsem ji zavrhl. Snad sbírku mohu představit nějakým jiným, sofistikovanějším způsobem.
Jak došlo k první veřejné prezentaci sbírky?
První, s kým jsme se začali bavit o možnosti prezentace tvořící se sbírky, byl Jan Samec, ředitel Galerie umění v Karlových Varech. Spolupracovali jsme už dříve na jiných výstavách, do nichž jsem mu některá díla zapůjčil.
Po nějaké době zrání a tříbení možností, co a jak lze v karlovarských výstavních prostorách vystavit, jsme tam nakonec uspořádali v roce 2017 výstavu části mé sbírky. Kontext vybraných obrazů a grafik, soustředěných vlastně poprvé v jednom výstavním prostoru − to byl pro mě neobyčejně silný zážitek!
Výstava, kterou kurátorsky připravila Edith Jeřábková, měla navíc přesah. Edith, Jaroslav Vančát a několik dalších kunsthistoriků, ale i vědců z dalších oborů k výstavě napsali knihu "Nepolapitelná struktura". Na základě děl soustředěných ve sbírce se pokusili o vhled do pojmu struktury a strukturalismu nejen z pozice umění, ale i z pozic jiných oborů lidské činnosti.
Tuto knihu jsem ale nezaznamenala. Výstava proběhla přece už vloni?
Dotáhnout tento počin do konce dalo naší svobodomyslné produkční entitě náležitě zabrat. Kniha nakonec vyjde až teď na konci září, hlavně díky péči Veroniky Benešové Hudečkové, která ji připravila k realizaci. Ale pořád si myslím, že to za tu námahu a peníze stálo.
Na podzim se ukáže vaše sbírka v Galerii hlavního města Prahy v kontextu privátní německé sbírky. V Praze není zvykem, aby veřejnoprávní instituce vystavovala soukromé kolekce. Jak k tomu došlo a jak to vnímáte ze svého pohledu?
Začnu s kontextem německé kolekce. Sbírku Sigiho Grauwinkela totiž znám pouze z katalogů, ale i tak se mi zdá skvělá a k jeho sběratelské vášni mám velkou úctu. V geometrickém umění je totiž namočený více než 30 let!
Že se vystavují dvě sbírky ve společném prolnutí a pod názvem Transformace geometrie, mi obojí moc vyhovuje a baví mě na tom spolupracovat. Je to velmi blízké mému vnímání: snažit se přijít na kloub tomu, co je vlastně uměním teď a co by jím mohlo být v budoucnu. A proč to tady vůbec dnes máme, k čemu má smysl se vracet a znovu to ukazovat a co bylo víceméně dobové.
Například během přípravy naší výstavy si uvědomuji, jak koncepce výstavy velmi silně ovlivňuje můj nejaktuálnější pohled na současné umění. A zároveň věřím, že i koncepce mé sbírky ovlivňuje naopak kurátorskou práci.
V tom také vidím smysl, proč máme vystavovat soukromé sbírky ve veřejných galeriích. Vzájemná interakce zapálených lidí a možnosti veřejné instituce mají schopnost zrealizovat něco, co by bylo bez této komunikace nemožné. Instituce by se neobešly bez těch nadšenců a solitérů, kteří svoji energii investují do neuvěřitelných sběratelských činností, jejichž výsledky budou doceněny teprve v budoucnu. Podle mě je energie solitérů krevním oběhem institucí.
Kdo bude kurátorem výstavy?
Výstavu kurátorsky připravují Ljuba Beránková a Hana Larvová. Pod výstavní koncepcí je také podepsán Jan Smejkal. Se Ljubou a Janem, kteří žili a provozovali galerii ve Frankfurtu a v Berlíně, se známe už řadu let a dosti dlouhou dobu jsme se společně bavili o tom, že by bylo prima něco takového někdy udělat. Hana Larvová to společně s paní ředitelkou Juříkovou v pozadí posunula ke skutečné realizaci.
Pro mě je možnost prezentovat své dlouholeté sběratelské úsilí v Praze ve veřejné galerii číslo jedna velká čest.
Jaké máte další plány se svou sbírkou?
Omlouvám se, ale pravděpodobně vás zklamu. Přestože se pohybuji v racionálním typu umění, své plány do budoucna nemám nijak speciálně nalinkované.
Jdu krok za krokem. Věřím, že když budu náležitě vnímat milníky, které na své cestě životem potkáváme každý, a dokážu je správně rozpoznat, někam mě to dovede.
Na život uprostřed umění, a nemyslím tím v obklopení obrazy, jsem si zvykl a tady bych se chtěl samo sebou co nejvíc zlepšovat, vzdělávat, hlavně co se týká všech souvislostí.
O investice do umění vám vlastně nejde, ne?
Je to celé asi o umění a schopnosti soustředit se a nenechat se příliš rozptylovat. V tomhle věřím, že má umění velkou sílu.
Co jste se z oboru v průběhu své sběratelské činnosti naučil především?
Brát věci hodně s pokorou. Jdu a tlačím se opravdu pouze tam, kde mi to dává nějaký smysl. Nikdy se necpu někam jen proto, že tam jdou všichni, nebo aspoň většina.
Naučil jsem se, že to stojí za to. Obohacuji život svůj i svých blízkých o vizuální výzkumy umělců. Lze se tak dozvědět něco víc o době, ve které žijeme.
Myslíte si, že mecenáši a sběratelé vašeho typu mají podporovat veřejné akce či instituce?
Mají se podporovat, ale navzájem, nemůže to být jednosměrka. Zabránit institucím v jejich dalším zbytnění a udržet je alespoň v trochu uspokojivém stavu provozní pružnosti může právě vazba na solitéry a freelancery. To se týká uměleckých institucí jakbysmet. Nechci tady rozdávat žádné rady, ale byrokratizace na všech možných úrovních a z toho plynoucí eskalace manuálního, nebo chcete-li korporátního myšlení, to je vlastně pohřbívání kreativity a umění zaživa. Mám na mysli, že si dobrovolně nastavujeme spousty zbytečných omezení a limitů a zapomínáme na přirozené komunikační kanály, nedokážeme některé věci prostě jen vidět a vnímat.
Mluví ze mě samozřejmě zkušenosti už trochu starší střední generace. Doufám, že mladí lidé se tomu ohlupování všeho druhu dokážou nějak vzepřít.
Co byste po dosavadních zkušenostech dnes udělal jinak, kdybyste začínal kupovat umění?
Odrazil bych se od fotek s Vinnetouem rovnou k Sýkorovým strukturám a liniím.
S mým tehdejším gymnaziálním panem profesorem Vančátem jsme se do toho mohli pustit už v roce 1975, když mě učil na dobříšském gymplu. Ale on místo toho, aby mi už tehdy prozradil, jaký je Sýkorovo dílo fantastický vizuální vesmír − sám byl totiž někdejším Sýkorovým studentem na filozofické fakultě −, nechal mě ještě dalších dvacet let, abych si prošlapával sám cestičku pralesem současného umění. A místo geometrické abstrakce mě zkoušel z Boženy Němcové a dalších národních buditelů…
