Na západní straně newyorského Manhattanu, pár bloků od nejrušnějších ulic a tunelu do New Jersey, stojí pětipatrový moderní dům, Baryšnikovovo centrum umění. Jeho ředitel uděluje interview v zasedací místnosti plné maleb starého Petrohradu ze začátku 19. století. Vzpomínkami na město, kde studoval, ale nežije. Ani některé pozdější události už Michail Baryšnikov z paměti lovit nechce. Třeba okolnosti své emigrace do USA. "To je dlouhý příběh," pousměje se. A odmlčí. Však to vyprávěl tisíckrát.

Tak tedy za něj: tři roky po skončení druhé světové války se v Lotyšsku narodí chlapec. Maminka ho bere do divadel i na balet, přihlašuje na konzervatoř, povzbuzuje. Patrně však nešťastná z manželství, oběsí se doma v koupelně, když je klukovi dvanáct. Otec, sovětský důstojník, o hocha nejeví zájem. Pár let nato se mladý Baryšnikov na vlastní pěst vypravuje do tehdejšího Leningradu, kde se v osmnácti stává sólovým tanečníkem vyhlášeného Kirovova baletu a brzy hvězdou za železnou oponou.

Roku 1974 na turné tančí v kanadském Torontu. Při slavnostní recepci využije nepozornosti sovětských tajných, přebírá papírek s konspiračním telefonním číslem, z hotelu na něj volá. Po posledním představení vychází ven zadními dveřmi, rozdává autogramy, zdraví diváky. A pak před jejich zraky zničehonic bere nohy na ramena a prchá k připravenému vozu. Několik dnů se skrývá před agenty KGB, zatímco sovětský velvyslanec v tisku láteří, že "chudého chlapce" ti proradní imperialisté určitě zlákali mamonem. Ten chlapec ale ví své. Požádá o azyl a brzy odjíždí do Spojených států, země, kde získá svobodu, začne nový život a nakonec odvede vrcholné umělecké výkony.

Jednu část toho příběhu ale Michail Baryšnikov začal vyprávět teprve nedávno. Od prvních let se v New Yorku úzce přátelil s ruským básníkem a pozdějším laureátem Nobelovy ceny za literaturu Josifem Brodským. Na jeho počest nyní Baryšnikov účinkuje v sólové divadelní inscenaci, kde recituje Brodského verše. Představení, které už viděli diváci v New Yorku, Chicagu či Londýně, se přespříští týden zastaví v Praze. "Brodskij se ze všeho nejraději procházel. Fascinovalo ho světlo a blízkost vody," vzpomíná Baryšnikov.

HN: Asi čtvrthodinu odsud stojí dům, kde desítky let žil Josif Brodskij. Navštěvoval jste ho?

V posledních letech se přestěhoval do čtvrti Brooklyn Heights, ale nejčastěji jsem za ním chodíval kousek odsud, na adresu 44 Morton Street. Dodnes si pamatuji jeho byt. Přízemní, s okny do ulice, jsou tam doteď. Odspoda docela táhlo, ale Brodskij měl funkční krb, a když se ochladilo, zahříval se u něj s whisky a kávou. Vzadu na dvorku byla zahrada, kterou v létě obhospodařoval.

Nejčastěji jsem ho ale jen vyzvedl a pak jsme se hodiny procházeli, většinou podél řeky. Dokud Brodskij žil v Leningradu, chodíval se tam dívat na řeku Něvu. Myslím, že na newyorský Hudson hleděl trochu se sentimentem, že mu Něvu připomínal.

HN: Kdy jste o Brodském slyšel poprvé?

Když mi bylo šestnáct. Seděl jsem v lavici na leningradském státním učilišti Agrippiny Vaganovové vedle úžasné dívky, tanečnice a později učitelky baletu Olgy Evreinové. Podstrčila mi samizdat s několika Brodského básněmi. Jak už byly stokrát zkopírované, daly se stěží přečíst, některá slova na papíře vybledla. Nicméně díky tomu jsem se o Brodském dozvěděl.

HN: Počkejte, nenarodila se Evreinová v Praze?

Ano, pochází z rodiny ruských emigrantů, ale narodila se ve vašem hlavním městě a tehdy mluvila výtečně česky. V Praze žila, až po srpnu 1968 odjela s rodinou na Západ. Olga byla vždy ve všem napřed, jak dívky v tomhle věku bývají. Už hovořila několika jazyky, měla spoustu přátel. Tolik toho znala. Dnes žije v Belgii, ale stále jsme v kontaktu.

HN: Vy jste Prahu navštívil právě v roce 1968, že?

Přijel jsem koncem léta, opravdu těsně před invazí. Pamatuji si spoustu lidí v ulicích, jakou mělo město atmosféru. Šel jsem se podívat do Laterny Magiky, také jsem viděl Muže z kraje La Mancha, broadwayský muzikál, který byl toho času v Praze uváděn. A viděl jsem se s Olgou.

HN: Ale to bylo dávno před Brodským, že?

Ano, tehdy jsme si o něm jen povídali. Osobně jsem ho poznal až po emigraci, když jsem se roku 1974 usadil v New Yorku.

HN: Brodského tam sovětské úřady vyhnaly o dva roky dříve. Měl něco jako náskok?

Na rozdíl ode mě už mluvil skvěle anglicky a také mi dal spoustu praktických rad. Třeba říkal: "Nikdy nemíchej ruštinu a angličtinu. Pokud nějaké slovo neznáš, radši se zeptej!" Odnaučil mě polykat hlásky, což mě v angličtině trápilo. Dbal na to, aby mi bylo rozumět. Jiná věc je přízvuk, s tím už jsme ani jeden nic neudělali, odešli jsme příliš pozdě. Ale Brodskij byl anglofil, v angličtině vyučoval a později do ní překládal vlastní básně i prózy.

HN: Přátelili jste se až do jeho smrti v roce 1996?

Velmi. Říkal mi "Myš". V ruštině to zní podobně, jako když familiárně voláte Míšo.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • V článku se dále dozvíte:
  • Jestli Michail Baryšnikov ještě tančí.
  • Jak dnes tráví čas ve své kanceláři.
  • Jak vzpomíná na režiséra Miloše Formana.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.