Vlk se nažral a koza je napůl snědená, místo ohlodaná až na kost. To není pokus o realističtější verzi známého přísloví, ale snaha realisticky popsat situaci takzvaných tradičních vydavatelů. Vlkem jsou velké technologické firmy, Google a Facebook.

Domluvit vlkovi teď chtějí evropští poslanci. Ve středu projednali a schválili směrnici, která má důrazněji bránit autorská práva na internetu. Velmi zjednodušeně řečeno zvítězil názor, že Google a Facebook vydělávají na tom, že například zveřejňují odkazy, titulky či části článků ze zpravodajských serverů, a měly by jim tedy za to platit.

Hlasování předcházela silná lobbistická i propagační masáž. Zastánci směrnice obvinili Google a Facebook, že sáhly do svých "špinavých" výdělků a zaplatily miliony za to, aby europoslance ovlivnily. Německý zpravodaj směrnice Axel Voss tvrdil, že mu přišly výhrůžky smrtí a jeho kolegům až desetitisíce nesouhlasných e-mailů, generovaných softwarovými roboty. Zkuste hádat, kdo to asi s takovými roboty umí nejlíp, a pokud vás napadají jména Google a Facebook, jste na správné stopě.

To může i nemusí být pravda, veřejnost však zaznamenala spíše masáž z opačného tábora. Velcí vydavatelé přijetí směrnice jednoznačně podpořili. Některé evropské noviny v den hlasování vyšly s prázdnými titulními stranami.

Argumentační ofenzivu opanoval například stereotyp válečného reportéra, který pro čtenáře a demokracii riskuje život mezi kulkami, a internetové giganty ožebračily jeho zaměstnavatele natolik, že mu už ani nekoupí pořádnou neprůstřelnou vestu. A pak že se z médií vytrácí romantika! Tohle je však hodně laciný romantický kýč. Nevím, kolik dnes vydavatelé zaměstnávají zahraničních reportérů. Ale určitě jich je méně než redaktorů v týmech pro sociální média, jejichž cílem je dostat obsah vydavatelů s pomocí Facebooku, Googlu a dalších k co největšímu počtu čtenářů. Moment… není to zároveň něco, o čem vydavatelé jedním dechem říkají, že jim nejvíc vadí?

Ale pokračujme. S výjimkou největších a nejbohatších vydavatelských domů dnes redaktoři zahraničních redakcí nepo­užívají neprůstřelné vesty, ale bohužel až příliš často ani dopravní prostředky, které by je do zahraničí dopravily. Nejčastější pomůckou při reportování ze zahraničí je − a znovu použijme slovo bohužel − vyhledávač Google.

Ano, i mně se stýská po dobách, kdy se dělala žurnalistika staromódním způsobem a média si mohla dovolit zaplatit ty nejlepší lidi. Se slzou v oku čtu romány jako Medojedky od Roberta Ruarka, v nichž hlavní hrdina Alec Barr prožívá vzrušující týdny někde v Africe a na dalších nebezpečných místech, aby pak z cesty napsal jednu reportáž pro obrázkový časopis a ještě vydělal tisíce dolarů.

Jenže doba se změnila. Tradiční média, zahleděná do sebe, do své úžasnosti a vlivu, si to uvědomila příliš pozdě. Vlastně až ve chvíli, kdy firmy jako Google a Facebook byly příliš silné. Prostě proto, že zjistily, jak nabízet, prodávat a především cílit reklamu líp než konkurence. Mimochodem v době, kdy tato konkurence byla silnější, vlivnější a bohatší. Tuhle bitvu o digitální svět jsme prohráli.

Za posledních deset až dvacet let se především zásadně změnily návyky lidí, kteří obsah konzumují. A žádná směrnice to nedokáže změnit. Smutná pravda je taková, že vydavatelé a někteří novináři teď sice nadšeně tleskají, ale od Googlu a Facebooku nikdy neuvidí ani euro. Rozhodně ne zásluhou této směrnice.

Dnešní doba nahrává mnoha sentimentům, počínaje tím, že "dřív bylo líp" a konče třeba tím, že "zlé technologie z Ameriky v Evropě řádit nenecháme". Obojí je hloupost. Prostě svět se změnil a dnes se hraje na jiném hřišti. Pravidla musí být férová. Ale to se týká mnohem víc například placení daní než přerozdělování příjmů z obsahu.

Žurnalistika ani jiný obsah nezaniknou. Lidé vždy lačnili po informacích a milovali příběhy. Možná zaniknou někteří vydavatelé. Mezi prvními budou ti, kteří vsází na hlasování politiků. Ti ostatní musí přijít na to, jak přežít. Potřebovat budou hlavně dvě věci: být chytří a mít z pekla štěstí.

Související