Miloš Čermák
Obdivuji lidi, kteří dělají něco, na co nemají vlohy.
Je to často komické a zároveň dojemné. V přírodě se s tím běžně nesetkáváme. Zvířata dokážou odhadnout síly. Třeba takové prase dobře ví, že nemůže létat, protože nemá křídla. Tak se o to ani nepokouší.
U lidí je to jinak. Řekneme si: "Budu psát sloupky do novin!" nebo "Napíšu knížku o tom, jaké je být padesátník!", případně: "Budu vystupovat jako stand-up komik!" Vůbec nepřemýšlíme, jestli k tomu máme, nebo nemáme dost talentu. Prostě to zkusíme.
Existují tisíce motivačních knih a příruček, které na milionech stran popisují, že když člověk něco chce, tak to dokáže. "Když chceš, tak můžeš."
Vychovali jsme celou generaci lidí, kterým jsme už od narození říkali, jak jsou hezcí, chytří a schopní. Že dosáhnou všeho, na co si vzpomenou. Dnes se jim říká mileniálové, většinou ještě bydlí u rodičů a snaží se uspořit alespoň na jeden avokádový toast týdně.
Těm, kteří to mají obzvlášť těžké, se říká hipsteři.
Nemůžeme si pomoct. Když vidíme malého zlobivého hajzlíka, který dětem na pískovišti rozkopal bábovky, hladíme ho po vláscích a říkáme mu: "Nevadí, že jsi zlý, záštiplný a nafoukaný. Třeba jednou budeš prezident!" A ono to funguje!
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
- Jak si olympijský sportovec Michael Edwards splnil sen?
- Proč má autor textu raději Uber než klasické taxikáře?
- A kterým ženám podle něj sednou legíny a kterým mužům zase cyklistické dresy?
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
