Pro české levicové intelektuály, kteří po druhé světové válce pomáhali komunistům k moci či byli sami součástí nové garnitury, sloužila velká hospodářská krize třicátých let jako argument, proč je třeba zásadní změna. Už nikdy armády nezaměstnaných. Už nikdy žebračenky. Řešením je socialismus. Možná ne přímo v té podobě, jaká převládla na Východě, ale o tom, že je nutné dát státu mnohem větší vliv na ekonomiku, se téměř nediskutovalo. Živnostníci, kteří přišli na buben, či zemědělci, kteří se museli vzdát svých zadlužených statků, byli na stejné lodi. Krize z let 1929 až 1933 i pomalé zotavení československého hospodářství, kterému dalo trvalejší impulz až zbrojení v době ohrožení republiky, k tomu následné politické katastrofy, které měly kořeny ve stejném socioekonomickém kolapsu, to vše znamenalo příliš velký šok na to, aby vše mohlo zůstat při starém.

Československo v tom nebylo samo. Že se musí reformovat hospodářský systém, který dokáže způsobit, že čtvrtina lidí může přijít o práci a výkon ekonomiky neslýchaným způsobem propadne, si ve třicátých letech mysleli mnozí intelektuálové, ekonomové i politici v řadě dalších zemí. Včetně největší hospodářské mocnosti za oceánem, kde krize začala. Výběr byl vlastně mezi dvěma možnostmi: zda "překonaný" kapitalismus zcela odvrhnout, nebo ho důkladně reformovat. Zastánci statu quo byli v menšině. Druhá světová válka, která státní vliv na ekonomiku ještě extrémně zvýšila ve všech válčících zemích (s výjimkou SSSR, kde stát ovládal vše už před ní), pak změny vycházející z keynesiánských receptů ještě znásobila a na generace zafixovala.

Velká recese s počátkem v září 2008 byla, co se vnějškových projevů týče, první ekonomickou krizí, která snese se začátkem třicátých let srovnání. Hrozivý propad burz, smrsknutí většiny světových ekonomik, exploze nezaměstnanosti, vážné ohrožení bankovního systému, zestátňování v nejvyšší nouzi. Nikdy za osm desetiletí, která od roku 1929 uběhla, nedostala světová ekonomika tak drtivý direkt jako před deseti lety, v měsících po pádu banky Lehman Brothers.

Dramatické otřesy ekonomik vyspělých i chudších států se musely projevit i v politice. Někde byly tradiční politické garnitury smeteny, jinde se "jen" změnil poměr sil. Posílily protisystémové strany a i v tradičních partajích se na vrchol mnohdy dokázali probojovat politici s programem, který by byl dříve považován za extrémní. O to víc při srovnání s velkou hospodářskou krizí překvapí, že kapitalismus se za posledních deset let zas tak moc nezměnil a dál se jede ve velmi podobných kolejích.

Luxusní kabelky čoudí míň než obilí

Mezi ikonické obrazy spojené s velkou krizí patří lokomotivy spalující obilí, které bylo v důsledku kolapsu poptávky náhle levnější než uhlí. Jde spíše o odraz komunistické propagandy než o rozšířený a spolehlivě doložený jev, ovšem propad cen zemědělských produktů byl tvrdou realitou a k využití zrní jako paliva v některých amerických obilnářských oblastech opravdu docházelo. "Venkov někdy voněl po popkornu, to kvůli všem těm kuchyňským sporákům, kde se pálila kukuřice," sugestivně popisují (nedobové) iowské zdroje atmosféru začátku třicátých let. Spolehlivě doloženo však je, jak iowská testovací strojírenská stanice experimentálně zjistila, že čtyřicet bušlů (tedy čtyřicetkrát 35 litrů) kukuřice se výhřevností vyrovná tuně uhlí, které se v tomto státě též těžilo. Ze světa přicházely zprávy i o záměrném ničení úrody, zvláště těch plodin, kde bylo producentů méně a byla šance s tržní cenou pohnout. Často uváděným příkladem je pálení brazilské kávy.

Kontrast mezi ničením potravin na jedné straně a skutečným nedostatkem až podvýživou těch, kdo si náhle nemohli dostatek jídla dovolit, ač žili v nejbohatší zemi světa, důvěrou v udržitelnost hospodářského systému otřásl podobně jako krachující banky.

Dnes jsme na likvidaci zemědělských produktů zvyklí. Evropské víno se s pomocí dotací tradičně mění v etanol, aby se přebytky produkce příliš nehromadily a příjmy zemědělců nebyly ohroženy. Nad faktem, že se řada plodin pěstuje rovnou se záměrem získat více méně ekologické palivo, se už pozastavuje málokdo. Do zpráv tak snadněji pronikne zmínka o tom, že svou starou kolekci oblečení, parfémů a kabelek v ceníkovém ohodnocení za 2,5 miliardy korun spálila jedna luxusní značka, aby zabránila prodeji za nižší ceny. Nechybí samozřejmě ujištění, že luxus nehořel nadarmo, protože teplo z něj sálající bylo využito a pálení tak bylo ekologickým přínosem.

Bizarní akce ve zkratce ukazuje, jak moc se svět změnil a zbohatl. I když poslední recese přinesla řadě lidí pokles životní úrovně, nikdo (občasné sociopatologické jevy vyjímaje) ve vyspělých zemích nemusel hladovět. Zemědělství je dotované, což je praxe, která má kořeny právě v dobách největší hospodářské krize. Ale protože v něm dnes nachází obživu jen procento či dvě z práceschopné populace, jde vlastně o zanedbatelnou položku. V třicátých letech se však v Československu prací v zemědělství živilo šest lidí z deseti, takže najít zdroje na boj s poklesem cen bylo nesrovnatelně náročnější. Následné snížení koupěschopné poptávky pak tvrdě dopadlo i na průmysl.

Zbývá vám ještě 50 % článku

Co se dočtete dál

  • Čím to, že se toho na ekonomickém uspořádání vyspělého světa zas tolik nezměnilo?
  • A je v dohledu síla, která může radikální recepty ještě prosadit?
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se