V každodenní vřavě kolem migrantů či různých sankcí si Evropa a s ní i Česko postupně zvykají na plíživý příchod khaki reality, kterou nikdo nechtěl. A s ní je spojený málem již zapomenutý slovník studené války. Harašení zbraněmi, vyzbrojování, závody ve zbrojení, zbrojní horečka − pamatujete?

Jak si to nevybavit, když Rusko na září chystá největší vojenské manévry od roku 1981, jichž se zúčastní na 300 tisíc vojáků? Zároveň prodeje zbraní včetně těch českých v současnosti na celém světě lámou historické rekordy. Koho by ještě před několika lety napadlo, že se bude do škol znovu zavádět tehdy nenáviděná a vysmívaná branná výchova nebo že se opět budou zvyšovat početní stavy armády? Ale hlavně: že tomu všemu budou Češi většinově tleskat a vyžadovat to? Armáda a policie se dnes u nás podle průzkumů dokonce těší největší důvěře mezi institucemi veřejného života.

Ty tam jsou časy, kdy étos boje proti komunistům nesla mimo jiné iniciativa zvaná Nezávislé mírové sdružení.

Je to přitom pouhých 30 let, co v druhé polovině roku 1988 začal svět s úlevou odkládat svěrací kazajku studené války. SSSR a USA tehdy započaly stahování všech svých jaderných raket kratšího a středního doletu rozmístěných v evropských zemích a postupně je zlikvidovaly. Celkem bylo zničeno 2692 raket.

Gorbačovsko-reaganovská éra návratu důvěry do mezinárodních vztahů vrcholila. Svět ovládla naivní euforie, že když se povedlo tohle, podaří se napříště v zájmu míru už všechno.

Ale kdepak. Jen co se Rusko oklepalo z rozpadu SSSR, nabral mírový proces zpátečku. Už v roce 2007 Moskva vypověděla Smlouvu o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, čímž Západ přišel o možnost inspekcí u svých jednotek. Následovaly konflikty v Gruzii, na Krymu, v Sýrii…

I pro většinu Čechů jsou dnes jména Reagan nebo Gorbačov už jen zapomenutou historií. Uvěřili jsme, že nastala doba ohrožení, nedůvěry a vyzbrojování. A paranoidní ruští stratégové v tom nás i sebe rádi utvrdí…