Stejně jako vždy i poslední den svého života vstal císař František Josef I. o půl čtvrté ráno a všechny kolem ujistil, že pro množství práce "nemá kdy churavět". Nepomohlo mu to. Přesto se obliba ranního vstávání přenesla na jeho poddané a především Čechům ovlivňuje život dodnes. I tady vláda někdy zasedá v šest ráno (asi aby bylo jasné, že maká), a leckteré školy začínají dokonce i v sedm ráno. A možná jen proto, že dřív jim to vyhláška zakazuje. Představa, že by se začalo pracovat a učit třeba v deset, evidentně zavání kacířstvím. Děti by ale klidně díky vyhlášce ministerstva školství mohly chodit do školy na devátou už patnáct let. Místo toho celou tu dobu slyšíme výmluvy, že rodiče musí brzo do práce, že autobus, který veze rodiče do práce, přece nepojede znovu, aby vezl ještě děti do školy, a vůbec že je úplně skvělé začínat den s kuropěním, protože se dá dřív skončit a zřejmě jít na druhou směnu na pole. Samozřejmě v nadsázce, protože na pole už se nechodí ani na vesnicích.

Člověk ani nepotřebuje množství studií, výzkumů a prací, které exaktně vědecky prokazují, že děti začínají vnímat nejdřív kolem deváté a puberťáci ještě o hodinu později, protože ráno to myslí obtížně i mnohým dospělým. Nemluvě o tom, že ranní vstávání spíš než k vyšší produktivitě a aktivitě přispívá leda ke kumulaci rodinného stresu. Schválně, kdo se nikdy mezi šestou a sedmou ranní nepohádal ve dveřích koupelny?

Italové ze severu, kteří mocnářství rovněž zažili, rannímu vstávání nepodlehli nikdy. Francouzi a Britové také neposílají děti do školy za tmy. Přitom ani o jedné z těchto zemí nelze říci, že by měla horší školství, případně že by vykazovala nižší produktivitu práce. Naopak.

V Česku se tak pozdější nástup do školy stal poznávacím znamením soukromých škol, které si všechny výhody i nevýhody ranního vstávání dokážou dobře spočítat. A také musí rodičům, kteří platí školné, vykázat výsledky. To samé by ale mělo platit i pro státní školy, které evidentně ustrnuly v čase minulém.