Na počátku bylo slovo. "Kde strávíme letošní letní dovolenou?" byla diskuse, kterou jsme doma vedli někdy v únoru. Usoudil jsem, že přišel čas, aby děti a manželka poznaly místa, kam jsem před mnoha a mnoha lety jezdil jako zpravodaj a psal třeba o obnově poválečné Bosny a Hercegoviny nebo o vznikající a posléze probíhající válce v Kosovu. Když jsem k tomu nabídl ještě pobyt na údajně zahraničními turisty málo dotčených plážích jižní Albánie, o "rebelské dovolené", jak to nazvala starší dcera, bylo rozhodnuto. Váhající mladší dceru jsem přesvědčil argumentem, že se tam všude jí grilované maso, jídlo, které miluje nade vše.

Pro mě měla cesta, kterou jsme absolvovali v první polovině srpna, hluboký nádech nostalgie. Na Balkáně jsem se učil, co je to být reportérem v terénu, chápat složitosti historického vývoje národů, které byly spoutány do státu s názvem Jugoslávie, nebo jsem viděl následky extrémní verze komunismu v Albánii ve formě atomizované společnosti. Své zážitky jsem shrnul v reportážích v knize Třetí dekáda.

Sám jsem byl tedy zvědavý, zda se zhruba za patnáct let, kdy jsem na Balkán přestal intenzivně jezdit a sledovat tamní politiku, ekonomiku i společnost, situace zásadně změnila − ať už k lepšímu, nebo k horšímu.

Bez wi-fi to nejde nikde

První zásadní poznatek je, že infrastruktura se vylepšuje a wi-fi je téměř všude, což byl klíčový zájem mých dcer. Jako řidič jsem ale byl zklamán, protože největší rozvoj dálniční sítě byl vidět v Kosovu, které si postavilo rychlé spojení do Albánie k moři a staví na vysokých pilonech impresivní dálnici divokým průsmykem Kačanik směrem na jih do Makedonie.

V této souvislosti bych varoval případné následovníky, aby nevěřili navigaci od Googlu ani od Seznamu (Mapy.cz), protože vás může navést buď na silnici, která se ztrácí v poli, ačkoli byla kdysi hlavní komunikací (jižní Srbsko), nebo vás naopak sveřepě honí pryč z dálnice, otevřené před měsícem, na starou, ucpanou silnici (Kosovo).

Druhý poznatek: nesnažte se dětem a manželce vysvětlovat veškerou složitost místního historického vývoje v celku, ale vezměte to raději po kouskách. Pro většinu české populace je toto pořád Jugoslávie. Mé děti mají paradoxně zásluhou loňské návštěvy Konopiště a prohlídky soukromých pokojů větší vztah k rodině arcivévody Františka Ferdinanda než k so­cialistické dovolené svých babiček na Jadranu.

Po naprosto vynikajících a vůbec nejlepších čevapčiči za celou cestu − i když možná kosovský Prizren by mohl konkurovat − pro ně v Sarajevu bylo největším hitem místo, kde dědic rakouského trůnu a jeho manželka přišli o život rukou Gavrila Principa. Dva dny předtím vedly děti při o tom, jak přesně atentát probíhal a zda a kde udělal řidič chybu. Objevily přitom pojem "efekt motýlích křídel", čímž umožnily rodičům dmout se uprostřed prázdnin pedagogickou pýchou.

Ponořeni po hlavu do vod Boky Kotorské, kterou jsem zvolil za reprezentanta jadranského pobřeží a dědictví Benátské republiky místo přeplněného Dubrovníku, jsem se snažil před přesunem do Bosny vysvětlit alespoň starší dceři a manželce právničce ústavně-administrativní dělení Bosny. Podle otázek kladených mojí drahou polovičkou při překračování hranic do východní Hercegoviny jsem ale pochopil, že jsem neuspěl. Ono popsat dva státy ve státě, z nichž jeden se ještě skládá z kantonů, není úplně jednoduché.

Srbsko-kosovský problém

V Kosovu jsem si pomohl dvěma názornými pomůckami: kosovsko-albánský příběh jsem vyprávěl před rozstříleným domem a vedle stojícím památníkem Adema Jashariho, který je Kosovany považován za prvního bojovníka Kosovské osvobozenecké armády, jenž se v roce 1998 postavil se zbraní v ruce srbskému útlaku.

Vztah Srbů ke Kosovu jsem zase vysvětloval v klášteře Visoki Dečani, jedné z nejpůsobivějších a nejzachovalejších pravoslavných sakrálních staveb v Evropě. Dodnes ji hlídají vojáci mezinárodních jednotek KFOR. Když jsem se jich ptal, jestli je to pořád potřeba, tvrdil mi slovinský voják u vstupu, že ano. A když jsem se ptal, kdy se naposledy odehrál nějaký útok na klášter, řekl, že neví.

A opět, rodiče potěší, že když se snaží vysvětlit, co je to pravoslaví, o týden později na ostrůvcích u černohorského Perastu jedno z dětí zbystří a ptá se, zda je kostelík pravoslavný, nebo katolický, protože vypadá nějak divně. Byl totiž postaven jako pravoslavný, ale slouží katolíkům.

Zbývá vám ještě 40 % článku

Co se dočtete dál

  • V článku se dále dočtete
  • Kdy se změnil vztah obyvatel Bosny a Hercegoviny k islámu.
  • Pár rad pro ty, kteří by se chtěli vypravit k moři do Albánie.
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se