Pokud bychom charakterizovali naše německy mluvící sousední státy z pohledu hospodářských a obchodních vztahů, tak v případě Spolkové republiky Německo hovoříme o našem nejvýznamnějším partnerovi a v případě Rakouska o partnerovi zaujímajícím v pomyslném žebříčku osmé místo.

Pokud jejich význam zasadíme do roviny exportu, jde v případě našeho západního souseda jednoznačně o nejdůležitější exportní trh a v případě souseda jižního o šestou exportní destinaci.

Obě země přitom patří mezi klíčové investory do naší ekonomiky. Ke konci roku 2016 bylo Německo třetím a Rakousko druhým největším investorem. V samotném roce 2017 byl příliv investic z Německa daleko nejvyšší a příliv investic z Rakouska v pořadí pátý.

Výše uvedená fakta jsou známá. Často se proto hovoří o nezdravé závislosti našeho exportu na Evropské unii a potažmo právě na Německu. V této souvislosti je zapotřebí uvést, že odborné odhady podílu našeho exportu přes Německo do třetích zemí se pohybují od jedné třetiny až po polovinu!

V roce 1993 činil podíl Německa na našem exportu 29 procent a v loňském roce dosáhl 32,8 procenta. Toto navýšení nelze považovat za dramatické. Stěží jsme v roce 1993 hovořili o "nezdravé" závislosti našeho exportu na Německu − spíše jsme oceňovali skutečnost, že jsme se na tomto náročném a v podstatě nasyceném trhu uchytili. Z pasivní obchodní bilance v počátečních letech (1993−1997) jsme se vypracovali do jejího vysokého aktiva, přičemž průměrný roční nárůst exportu do Německa za období 1993−2017 představoval přibližně 7,5 procenta, což je při jeho objemu úspěch.

České hospodářství je zejména s tím německým těsně provázané

V souvislosti se zmíněným aktivem obchodní bilance chci připomenout další, a to velmi významnou skutečnost. Dovolím si tvrdit, že aktivum obchodní bilance s Německem je základem celkového aktiva obchodní bilance našeho státu, které pochopitelně velmi pozitivně ovlivňuje celkovou platební bilanci státu.

Pokud se podíváme na komoditní strukturu obchodu s oběma zeměmi a vyjdeme z dvojmístné klasifikace zboží SITC (Standard International Trade Classification), zjistíme, že mezi top 10 položkami vývozu i dovozu figurují stroje a zařízení k výrobě energie, strojní zařízení pro určitá odvětví průmyslu, stroje a zařízení všeobecně užívané v průmyslu, kancelářské stroje a zařízení k automatickému zpracování dat, zařízení pro telekomunikace a pro záznam a reprodukci zvuku, elektrická zařízení, přístroje a spotřebiče a silniční vozidla.

Pokud stejné zbožové skupiny figurují ve vývozu i v dovozu, svědčí to o provázanosti našeho hospodářství s oběma zeměmi, zejména s Německem. K této skutečnosti lze zaujmout v podstatě dvojí postoj: první je konstatování o nezdravé závislosti na exportu do Německa, druhý přístup je aktivnější − našim výrobkům se daří prosadit se na trzích v tomto případě dvou vyspělých ekonomik, z nichž jedna je motorem světového obchodu.

Je pochopitelné, že trhy obou zemí nejsou − až na konstatování jejich vyspělosti a nasycenosti − totožné. Z uvedených tabulek lze vyčíst, že zatímco do Rakouska exportujeme stále korek a dřevo, do Německa je to nábytek a jeho díly.

Pokud bychom rozlišovali obchod Česka s jednotlivými spolkovými zeměmi, bylo by naším nejvýznamnějším partnerem Bavorsko.

Do top 10 položek dovozu z obou zemí patří železo a ocel. Zejména jeho podíl na dovozu z Rakouska (a jeho druhé místo v pořadí) je velmi vysoký. Není divu, protože náš automobilový průmysl potřebuje plechy z Voestalpine z rakouského Lince. Tak bychom mohli pokračovat dál. Svědčí to opět o vzájemné provázanosti ekonomik.

Každá spolková země má své formální zvláštnosti

V úvodu jsou zmíněny přímé zahraniční investice. Jejich role pro vzájemný obchod je velmi podstatná. Investice z Německa a Rakouska nemají obvykle spekulativní charakter. Jde buď o velké společnosti (např. Škoda Auto či Česká spořitelna), nebo o investice malých a středních firem.

Podnikatelské reprezentace obou zemí v České republice (Česko-německá obchodní a průmyslová komora a Obchodní oddělení velvyslanectví Rakouska v Praze) pravidelně vyhodnocují situaci v Česku a snaží se u nás spoluvytvářet příznivější podnikatelské, a tudíž také investiční prostředí.

Počet firem, ať již v úplném nebo podílovém vlastnictví společností z obou zemí, které jsou činné na našem trhu, počítáme na tisíce. Obráceně jsou to stovky. Potěšitelné je, že jejich počet roste. Skutečností zůstává, že našimi investory v obou zemích jsou převážně velké společnosti. Jakkoliv to zní paradoxně, podnikání v obou zemích totiž není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ačkoliv obě země v roce 2011 otevřely svůj pracovní trh, stále je třeba respektovat různé formální požadavky.

Obě země jsou v podstatě federace, kde − a to zejména ve vztahu k Německu − je zapotřebí respektovat zvláštnosti jednotlivých spolkových zemí. Mimochodem, pokud bychom (při využití podkladů německé statistiky) rozlišovali obchod Česka s jednotlivými spolkovými zeměmi, naším nejvýznamnějším obchodním partnerem by bylo Bavorsko. A to nejen mezi německými spolkovými zeměmi, ale zároveň absolutně největším obchodním partnerem České republiky.

Ještě jednu skutečnost bych chtěl zdůraznit. V průběhu roku 2016 se podle dosaženého obratu zařadila Česká republika mezi deset nejvýznamnějších obchodních partnerů Německa, v roce 2017 jsme podle hodnoty německého dovozu sedmým největším importérem do této země.

Udržet si vydobyté pozice

Nelze opomenout zahraniční veletrhy a výstavy. Německo je zemí, kde se na veletrzích setkává světová konkurence v daných oborech. Proto také naše podnikatelské reprezentace a asociace požadují účast na těchto veletrzích. Jde buď o formu ofi­ciální účasti na veletrhu, která je financována ze státního rozpočtu, nebo o programy NOVUMM a NOVUMM KET, spolufinancované EU nebo o společné prezentace českých firem pod hlavičkou CzechTradu.

Základním východiskem pro naše firmy je udržet svoje dosavadní pozice na německém a rakouském trhu a uspět na nich se svým zbožím i v budoucnu. V případě Německa to znamená důsledně sledovat aktuální vývoj jeho hospodářství, zejména v daném oboru podnikání. Je známo, jak rychle byli Němci schopni přijmout koncepci dalšího rozvoje atomové energie a pak ji stejně rychle a radikálně zrušit. Hovoří se o tzv. Kohleausstieg (ústup od uhlí), elektromobilitě, v pokročilém stadiu je digitalizace a tzv. čtvrtá průmyslová revoluce (Průmysl 4.0) a tak by šlo pokračovat.