Sdílená ekonomika v Česku zažívá v posledních letech překotný boom, a to především v oblasti dopravy a ubytování. Rychlost, se kterou rostla, však byla příliš vysoká na to, aby umožnila nejen české legislativní moci včas zareagovat. Vedle právních nejasností se sdílenou ekonomikou vyvstává i řada daňových otázek. Rostoucí zisk, často mylně považovaný za "daňově nezatížený", který si mezi sebou rozdělují zprostředkovatel (např. Uber, Airbnb) a poskytovatel (řidiči, hostitelé), samozřejmě dlouhodobě nemohl zůstat bez povšimnutí.

Snaha o systematický výběr daní z těchto příjmů pozvolna sílí už déle než tři roky, nyní se zdá, že ponese své ovoce. Daňová správa se v současné době zaměřila na poskytovatele, tedy fyzické osoby poskytující službu konečnému zákazníkovi. Státní správa od společností Uber a Airbnb získala konkrétní data mapující, jaké příjmy byly konkrétním poskytovatelům v posledních letech vyplaceny. Nyní berní úředníci dohledávají, zda tyto příjmy byly zdaněny v rámci daňových přiznání poskytovatelů. Pokud se nejedná o příležitostné příjmy, které nepřesáhnou 30 tisíc korun za rok a které lze osvobodit, bude státní správa z příjmů z přepravy osob i ze sdíleného bydlení nárokovat daň.

Co tedy dělat, pokud poskytovatel příjmy nezdanil? První háček nastává již při určení typu příjmů. Velkým překvapením bývá, že ve většině případů takovýto příjem nespadá pod tzv. ostatní, například příležitostný a nahodilý příjem, a dokonce ani příjem z pronájmu u poskytování krátkodobého ubytování. Statní správa již v říjnu vydala na svých stránkách informaci, že služby spočívající v ubytování prostřednictvím Airbnb považuje za ubytovací služby, nikoliv pronájem, což v praxi znamená, že stejně jako u sdílené přepravy měl být příjem správně uveden v kolonce pro příjmy z podnikání. Vedle nutnosti disponovat alespoň živnostenským oprávněním vznikla kromě povinnosti uhradit daň také povinnost zaplatit sociální a zdravotní pojištění.

Poplatník v tomto případě má povinnost podat dodatečné daňové přiznání a následně doplatit dlužnou daň a s tím související úrok z prodlení. Výše úroku v současné době činí přibližně 15,25 procenta ročně, což je stále podstatně nižší částka než sankce hrozící v případě nepřiznání příjmu.

Pokud poskytovatel své příjmy nezdanil, bude muset kromě dodatečné daně odvést také příslušné sankce v podobě pokuty za nepodání přiznání (v případě, že poplatník přiznání vůbec nepodal, je to 0,05 procenta za každý den, maximálně pět procent z daňové povinnosti), penále (20 procent doměřené daně) a také úroku z prodlení (asi 15,25 procenta ročně). Poskytovatelé služeb sdíleného ubytování a dopravy mají také povinnost registrace a odvodu DPH při překročení více než milionového obratu za rok.

Dá se očekávat, že kontroly brzy přinesou zjištění, že ne všichni poskytovatelé služeb sdílené ekonomiky si byli svých daňových povinností vědomi a že je řádně a včas plnili. Až praxe také ukáže, jak striktní bude daňová správa k výběru sankcí u těchto podnikatelů.

Další otázkou zůstává, jak bude finanční správa postupovat při zdanění zprostředkovatelů, když má k dispozici údaje o objemu transakcí, které sdílenou ekonomikou prochází. Nejvýznamnější zprostředkovatelé totiž v Česku nemají vůbec založenou právní entitu, což české daňové správě významně komplikuje prokázání jejich zdanitelné přítomnosti. Ale o tom zase někdy jindy.

Související