Připomínka 50. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy byla, mírně řečeno, rozporuplná. Prezident neřekl nic, aby nenahněval Rusko a jeho zdejší vlivovou agenturu − české komunisty. Zásadním řečníkem na pietním aktu u Českého rozhlasu tak byl premiér − muž, který náramně prosperoval za režimu, jenž stál na sovětských tancích. Není divu, že se na něj mohutně pískalo. Jakákoli důstojnost vzpomínky na oběti okupace byla pryč. Defekty české společnosti byly naopak předvedeny naplno.

Leckdo může vzít dění kolem 50. výročí invaze jako definitivní důkaz, že jsme se jako společnost s temnou minulostí stále nevyrovnali. Jenže možná bychom si měli spíš položit otázku, jestli je to vůbec možné. Není požadavek vyrovnávání se s minulostí vlastně jen chiméra, nedostižný ideál a vlastně už i trochu klišé, které ukazuje ze všeho nejvíc na zoufalství a bezradnost liberální části společnosti? Při realistickém pohledu je zřejmé, že je to tak. Česká společnost se jako celek s tragickou minulostí vyrovnat nikdy nemůže.

Nemalá část Čechů nepovažuje socialistickou minulost stojící na tancích okupantů za něco vysloveně zlého. Za zlou považují naopak polistopadovou demokracii a západní afinitu země. Autoritářství kryté z Východu − byť v nové formě − by se těmto lidem velmi líbilo. Jde samozřejmě o voliče KSČM, SPD, částečně ANO a o velkou část nevoličů. Zkrátka je to segment společnosti, který se zhruba kryje s elektorátem Miloše Zemana. Tito lidé nepoptávají vyrovnání se s minulostí, ale naopak svým způsobem návrat do ní. Proto mimochodem prezident republiky k okupaci nic neřekl − přece nepůjde proti svým.

Další významná část společnosti odmítá vyrovnávání s minulostí z jiného důvodu: nechce se k minulosti myšlenkově jakkoli vracet. Jde o obrovskou masu lidí, kteří nemohou být na své životy v době normalizace hrdí, ale sami to vidí tak, že se prostě jen snažili žít. Jejich chování bylo většinové, "normální". "Proč bychom se měli vyrovnávat s normálností?" říkají si. Připomenout si výročí, to ano, ale raději se tím do hloubky moc nezabývat. "Co bylo, bylo, pojďme se raději dívat dopředu," je jejich neformální heslo.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Proč je Andrej Babiš politikem zapomnění?
  • V čem má a nemá pravdu Petr Pithart, když volá po nutnosti vyrovnávání se s minulostí?
  • Jaká je povaha nemoci české společnosti?

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru