Větu, která jako by stála v záhlaví jakéhokoliv ruského románu, opodstatňoval rok 1968 mimořádně. Zatímco se Moskva obracela k restauraci stalinismu, v nejzápadnější výspě jejího impéria propadli lidé snu o vlastní cestě k jakémusi socialismu s lidskou tváří. Každopádně se chovali tak, že je nikdo nepoznával.

Přitom na začátku byla jen banální politická rošáda na místním imperiálním místodržitelství: do čelné pozice Komunistické strany Československa se dostal slovenský aparátčík Dubček. Byl to přesvědčený, v Moskvě vyškolený soudruh, v SSSR strávil šestnáct let… proč by se centrum mělo obávat, že nebude stejně poslušným vykonavatelem jeho pokynů jako ti před ním?

Výměna prvního tajemníka KSČ se však nestala zdrojem, ale ventilem tlaků, které se dlouho sbíraly. Identifikace občanů se státem a jeho institucemi chřadla po léta, teď se nadto rozněcovaly dlouho utajované představy o lepším životě. A pak i kritika, živená jak publicistikou, tak divadlem, literaturou nebo filmem. Vzkypělé naděje se opřely do mocenských stavidel. Vzniklo sdružení politických vězňů, jež brzy čítalo na sto tisíc členů, zárodek strany s názvem Klub angažovaných nestraníků, zaměstnanecké rady v továrnách, organizace věřících, studentů… V nich i na ulicích se denně diskutovalo; veřejnost si posléze vynutila zrušení cenzury médií. To už se Dubčekovo vedení, jak konstatuje britský historik Tony Judt, "ocitlo pod tlakem přicházejícím ze všech stran, aby se drželo logiky nastoupeného směru a rozvíjelo se ještě dál. Proč čekat deset let na svobodné volby?"

Ani říše však nehodlala čekat. Jednou nabytého prostoru se nehodlala vzdát: "Invaze se uskuteční i v případě, že by to znamenalo třetí světovou válku," prohlásil velitel největší armády "tábora míru a socialismu" maršál Grečko. V noci na 21. srpna pak na půl milionu vojáků z pěti států Varšavské smlouvy do Československa vpadlo. Jeho okupace byla jedinou společnou akcí zemí paktu v celé jeho historii, největší poválečnou operací v Evropě.

Proč je dobré si tehdejší události připomínat i po padesáti letech a čím jsou významné i pro naši současnost? Soudím, že přinejmenším ze dvou důvodů.

Prvním a nejdůležitějším je, že ačkoliv se situace v mnohém změnila, jedno trvá: povinnost carů eurasijské říše sobirať zemlji, rozšiřovat moc a vliv ruského impéria. Stane se, že car je někdy titulován jinak, třeba generální tajemník nebo v současné době prezident. Nemusí to být − jako v případě cara, který si říkal Stalin − ani etnický Rus. Ostatně ani většina vojáků vpadnuvších do Československa nebyli etničtí Rusové. Ruské a čistě ruské však byly a jsou zájmy říše.

Ruskému impériu ovšem nikdo nemůže upřít schopnost podepřít své mocenské nároky velkými vyprávěními. Pravoslavným carům výtečně posloužil příběh o Moskvě jako třetím Římu, poslední Bohem vyvolené baště duchovnosti a opravdovosti, zejména tváří v tvář zahnívajícímu Západu. (K mnohému se dnes vrací Rusko cara Putina). Carové vystupující jako generální tajemníci Komunistické strany Sovětského svazu se zase zaštítili eschatologickou vizí nadcházejícího komunismu. Proletáři všech zemí se měli spojit, svrhnout své vlády revolucí − a ve finále se pochopitelně podřídit říši, která na výklad komunismu jako "vědeckého světového názoru" měla patent.

I komunistická ideologie ovšem byla jen nástrojem mocenských cílů. Zřejmé to bylo všem. NATO při vpádu do Československa nevyhlásilo ani vojenskou pohotovost a třeba francouzský premiér Michel Debré nazval 21. srpen "dopravní nehodou na cestě k détente". Rok po vpádu situaci výmluvně charakterizoval, jak připomíná Antonín Benčík, Souhrn informací Federálního informačního systému: "USA by rády viděly urychlenou stabilizaci v táboře vedeném SSSR, protože ta je předpokladem pro větší snahu SSSR ukázat na velmocenské úrovni konkrétní pozitivní kroky při řešení jeho vztahů s USA a se Západem… sovětská vláda stojí před problémy na jiné úrovni než mnohý stát a nemůže připustit oslabení své síly, své sféry vlivu."

Před padesáti lety nešlo primárně o socialismus s jakoukoliv tváří. Nýbrž o moc říše, která si tehdy říkala "tábor", ale nárok na sféry svého vlivu si podržela. Říše byla silná, Československo slabé. A především v globální mocenské hře osamocené. A to, máme-li se z přepadení své vlasti poučit, musíme mít na paměti nejen v srpnu, ale nepřetržitě.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru