Za čtyři roky, které strávil v ruských vězeních, se o Olegu Sencovovi dozvěděl prakticky každý, kdo čte noviny. Na podporu ukrajinského režiséra ze Simferopolu se vyslovují státníci, po celém světě se podepisují petice a prakticky žádný filmový festival se neobejde bez aktu solidarity s ním. A zájem neutichá i kvůli hladovce, kterou Sencov drží již více než tři měsíce. Požaduje propuštění všech ukrajinských vězňů z ruských vězení.

Cynici na sociálních sítích občas říkají, že Sencov má prostě dobré PR. Jenže v tom případě mu agenturu dělá především Kreml. Začalo to samotným obviněním, které ze Sencova udělalo šéfa teroristické skupiny, jejíž činnost spočívala v tom, že někdo zapálil dveře kanceláří dvou kremelských organizací. Vyšetřovatelé tvrdili, že obvinění patřili ke krajně nacionalistickému Pravému sektoru, což v případě antifašisty Alexandra Kolčenka bylo poněkud úsměvné. Nicméně Kolčenko dostal deset let, Sencov dvojnásobek.

Ruské zákony říkají, že vězni mají být umístěni pokud možno co nejblíže bydlišti. V Sencovově případě se však volná cela nalezla až ve městě Labytnangi za polárním kruhem v Jamalo-něnecké oblasti.

Evropský soud pro lidská práva požaduje, aby Sencov byl převeden do civilní nemocnice v rodném Simferopolu, sám režisér ale tvrdí, že by převoz nemusel přežít. Žádost jeho matky o milost Kreml odmítl s tím, že požádat by musel sám Sencov. Ten to kategoricky odmítá.

Režisér dostává umělou výživu, takže bezprostřední kolaps nejspíše nehrozí. I tak jde jen o odklad. Řešení bude muset přijít.