Je druhá srpnová středa odpoledne a teploty na přímém slunci se blíží 50 stupňům. Ve výhni, před níž se většina černě oděných návštěvníků metalového festivalu Brutal Assault snaží ukrýt na centimetrech čtverečních stínu, jež vrhají hradby vojenské pevnosti Josefov, budí jejich tři těla největší respekt. Jsou polonazí, mohutní a největší z nich má na zádech vytetovanou kozlí hlavu, Bafometa.
Vousatý Bafomet je prý modlou templářů, může být zobrazením démona francouzského okultisty Eliphase Léviho i symbolem Satana samého. V tuto chvíli však představuje jedinečnou šanci zjistit, jak se náklonnost k temné straně světa projevuje ve společenském kontaktu.
"No jasně, přisedněte si! Mariane, židli pro dámu," vyzývá svého mladšího bratra Matěj Majerský, nejobjemnější ze tří metalových fanoušků a kozlův chráněnec. Na hlavě má cylindr, na očích steampunkové brýle a bradu mu zdobí plnovous, s jakým by si vystačili dva mudžahedíni. Stisk našich pravic provázejí polibky na tvář provedené po francouzsku, čili decentním přiložením líce na líc. Celkem jich padne šest: bratři vzali svého neméně impozantního otce, který žije na Slovensku, na rodinnou dovolenou.
"Na Brutal Assaultu jsme poprvé, ale zatím to vypadá, že je to nejlepší akce, na jakou jsme kdy vyrazili," říká Matěj Majerský, Slovák, který už přes 10 let bydlí v Plzni a mnoho let objíždí festivaly po celé Evropě. "Je tu dost místa pro všechny, s nikým se netlačíte," rozkládá rukama na sluncem sežehnutém prostranství, kam se v tu chvíli nikdo rozumný nehrne, a utírá si z čela pot. "A jsou tu dobrý lidi," ozve se jeho otec Miroslav Majerský, který přivedl oba syny k tvrdé muzice poslechem AC/DC.
Rodina Majerských se nejvíc těší na vystoupení amerických hvězd Cannibal Corpse (volně přeloženo Mrtvola lidojeda) a legendární polské deathmetalové kapely Behemoth, formace, která od svého vzniku zasáhla mnohem širší publikum než jen ortodoxní "metloše", jak se příznivci žánru občas titulují. Nejnovější singl skupiny s názvem God=Dog napovídá, čím to může být.
Song s překvapivě melodickým kytarovým úvodem, který během čtyř minut zlikviduje lecjaký "světlý" duchovní symbol z dob křesťanských i starších, pracuje s estetikou šerosvitu, záběry komponovanými podle oplakávání Krista a piety. Figurují v něm démoni, divní lidé připomínající skici sedmi smrtelných hříchů Hieronyma Bosche, tečou v něm proudy krve.
Apokalyptický řev frontmana kapely, který si říká Nergal a v civilu vypadá jako šarmantní barista z hipsterské kavárny, zní jako přímá linka k bráně pekelné. Divák si klade otázku, zda by takhle − s trochu větší tematickou čistotou − nemohly vypadat videoklipy, kdyby je dnes točil italský barokní malíř Caravaggio.
Finále písně God=Dog také posluchači osvětlí, nač se může s bohem-psem od Behemothu, který chvílemi vypadá jako babylonský bůh Marduk, spolehnout: Adonai, I shall not forgive. Neodpustím. Inu, proč ne. Někdy je lepší neslibovat než zklamat.
Oni si po sobě uklidí
Rodina Majerských se − stejně jako mnozí z 18 tisíc návštěvníků 23. ročníku čtyřdenní akce − ubytovala ve stanu. Některé jsou k vidění i na poněkud nepohodlných místech: v rozpálených uličkách Josefova, na krajnici mezi zaparkovanými vozy, na chodníku. Nikdo však nevypadá, že by si s přívalem vyparáděných fanoušků, jichž se Josefovem prožene víc, než tu žije místních (těch je i s Jaroměří kolem 12 tisíc), příliš lámal hlavu.
Fanoušsci mají Josefov rádi. Také díky jejich pomoci každý rok otevřeme novou část pevnosti.
"Miceno, tož a nepřisedneš si?" ptá se hanácký metalista středního věku jedné z místních dívek, která prochází kolem zahrádky řeznictví Josefovská uzenina. "Ty seš jantar, co ju děsíš," umravní ho kamarád, který má na triku lebku se servanou kůží, s chomáči vlasů a trnovou korunou. Není vyloučeno, že mnoho metalistů své mimikry bere smrtelně vážně a podezření ze "sympaťáctví" by považovalo za urážku, takoví se nám však zatím vyhýbají. Jdeme se proto na průběh akce přeptat do obchodu, pravděpodobně jediného místa ve městě, kde v tu chvíli běží klimatizace.
"Všechno v pohodě. Žádné problémy neřešíme," krčí rameny mladá prodavačka Klára Šubrtová, když se zajímám o to, v jakém tempu a náladě běží rodinný podnik, o nějž se stará se svou matkou Olgou. "Místo do pěti máme otevřeno do deseti do večera, ale nevadí nám to." Nemají ženy občas strach, když se u nich po setmění sejdou lidé, kteří mohou mít trochu naváto? "Ne, vůbec. Oni jsou zlatí. A vždycky si po sobě uklidí − ne jako někdo," říká Klára Šubrtová, která se nejspíš chystá pustit do komentáře týkajícího se soužití s místními Romy, tématu, jež Josefov zaměstnává ve zbytku roku, ale do obchodu dorazí nový zákazník. Během loučení se nám Klára Šubrtová stihne svěřit, že když to vyjde, "zajde si aspoň na Sepulturu".
Protože se až do skončení výpravy za metalem nesetkáme s nikým, kdo by akci z významnějších důvodů kritizoval, musíme se spokojit s vědomím, že ve městě stoprocentně žije skupina lidí, jimž vadí hluk, cizinci, v nejlepším případě obojí. Pátrání po problémech nahrazujeme jiným pokusem lépe poznat metalový svátek a jeho návštěvníky: jdeme na výstavu.
Fanfáry a čančání
K Bastionu X, hradebním prostorám označovaným jako K. A. L. Stage ("The Keep − Ambient Lodge"), vede cesta kolem pouťového autodromu. V jednom z autíček se − s koleny pod bradou a za hlasitého výskání − vozí děsivé zjevení ve staré polské plynové masce, vedle nějž vypadá bubák z klasického amerického hororu Vřískot jako jeho neškodný příbuzný. Jeho výkon zpovzdálí máváním oceňuje několik děvčat v síťovaných punčochách.
K. A. L. Stage, kde se zakrátko odehraje vernisáž výstavy Art-Brut-all s podtitulem Louds of Clouds, vyplňuje umělý dým, který se mísí chvíli s rudým, chvíli s bílým světlem. V olbřímí "infrasauně" je však chládek i relativní klid. Návštěvníci festivalu prostory využívají jako odpočívárnu: někteří posedávají na zemi či na připravených gaučích, jiní leží a spí. Mají za sebou zahřívací party: předskokanem hlavního programu byla o den dříve proslulá americká kapela Suicidal Tendencies.
Výstavu, na níž se představí zhruba dvacítka "áčkových" umělců z Česka i zahraničí − Gerboc, Krajc, Frešo, Balabán i Skála −, otevírá umělecká skupina Rafani a vizuální aktivista česko-argentinského původu Federico Díaz. Protože jsme do této chvíle ještě žádnou živou produkci neslyšeli, oceníme pomalejší sestup k pochmurnosti: je jím Díazův industriální track, v němž rytmus obstarává zvuk připomínající tep lidského srdce.
Co se dočtete dál
- Čím jsou uneseni návštěvníci Brutalu a jak na festival reagují místní? Mají s nimi konflikty?
- V čem je podle malíře Pavla Formana metalová subkultura specifická?
- Jak festival pomáhá Josefovu postupně opravovat pevnost z 18. století?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
