Turci se rozhodli připomenout světu některé základní chyby v hospodářské politice. Tamní deficity běžného účtu, tedy nižší vývoz než dovoz, dosud zacelily úvěry.

Dluhy je třeba splácet. Půjčující pak může své peníze investovat někde jinde. Právě toto zažívá Turecko. Zdroj úvěrů na pokrytí rozdílu mezi tím, co země vydělá a nakoupí, vyschl.

Hlavním problémem je ale dlouhodobé nutkání prezidenta Recepa Erdogana nařizovat turecké centrální bance, co dělat. To je totiž pro většinu rozumných investorů jasné znamení, že místní ekonomika nedopadne dobře. Erdogan brojí proti zvyšování úrokových sazeb, přitom ale podporuje státní rozhazování − například loni v ústavním referendu s cílem získat co nejvíc hlasů. Tato kombinace nemůže skončit jinak než rostoucí inflací.

Rychlý růst cen pak vede k oslabení měny, což je v Turecku problém vzhledem k vysokém objemu dluhů tamních firem v zahraniční měně. Následně tyto firmy přestávají splácet, nebo dokonce začínají krachovat, cizinci i mnozí domácí obyvatelé se zbavují domácí měny a dalších aktiv, kurz proto oslabuje ještě víc a země se dostává do ošklivé kurzové krize.

Poučení je jasné. Pozor na politiky, kteří rádi rozhazují nebo mluví do práce centrální bance. Nebo dokonce obojí.