Před několika dny padli v Afghánistánu další čeští vojáci. Nechme teď stranou, proč se mezi upřímnými projevy soustrasti na sociálních sítích objevují i vzteklé výkřiky urážející mrtvé. To by snad mohli vysvětlit psychologové či psychiatři. Namístě je položit si důležitější otázku: Jaký má vlastně česká společnost vztah ke svému státu, a tedy i armádě?

Profesionalizace armády kromě lépe vycvičených a odhodlaných specialistů totiž přinesla i jeden ne zrovna žádoucí efekt. Armáda se "odtrhla" od společnosti, brzy se zapomnělo, že ti profesionálové by byli jen jakousi první hrází, pokud by se republika ocitla v přímém vojenském ohrožení. Bránit bychom se samozřejmě měli, to jednoznačně vyplývá z průzkumů veřejného mínění. Ten, kdo to udělá, jsou přece profesionálové v armádě. Jenže obrana státu a především hodnot, na kterých stojí, nikdy nepřestala být věcí celé společnosti. Ta se ale mylně domnívá, že hrozbu bychom sdíleli společně se spojenci, a tudíž stačí k jejímu řešení nasadit jen armádu.

Malá profesionální armáda sama stačí jen v případě operací podobných těm proti islamistům ve vzdáleném Afghánistánu. Pro ně vojáci musí mít přinejmenším politickou podporu, potvrzenou mandátem od parlamentu, který je ve své většině přesvědčen o prospěšnosti mise. To ale samo o sobě nijak silné pouto mezi armádou a společností skutečně nevytvoří. I samotná zkušenost z nasazení v ozbrojeném konfliktu, což je prakticky nepřenositelný zážitek, vojáky civilistům ještě více vzdaluje.

Jakkoliv lidé přijímají jako fakt, že armádu mít musíme, je to spíše proto, že ozbrojenými silami disponují prakticky všechny státy, než že by skutečně rozuměli tomu, proč je důležitá. Jak tedy vysvětlit, k čemu ji potřebujeme?

Chtělo by se věřit, že občanům státu, jehož předchůdce Československo mělo armádu ještě předtím, než vzniklo, stačí odkaz na legionáře z první světové války nebo vzpomínka na vojáky ze zahraničního odboje proti nacistům. Ti mimochodem bojovali také v rámci spojeneckých armád a mnohdy se rvali s nepřítelem ještě dál od vlasti než dnes naši vojáci v Afghánistánu, takže ani to vlastně není až tak nová situace.

Svým způsobem dobrou zprávou je, že drtivé většině občanů odkaz na uvedené tradice zjevně skutečně stačí k tomu, aby přijali fakt, že muže a ženy v maskáčích potřebujeme. Cítí, že třeba u Bagrámu se svým způsobem bojuje i za to, že u nás žijeme v bezpečí. To je dobře a díky za to. Jenže samotný pocit nestačí, protože zdaleka ne každý si nutnost mít armádu umí racionálně vysvětlit. Přesvědčení založené jen na emoci, a ne na racionálním základě je velmi zranitelné, změnit ho rychle může probuzení jiné emoce. Dokud nebudeme schopni zajistit, aby základní kameny sounáležitosti občana a státu stály na informovanosti, budeme stále čelit velké hrozbě. Tedy že využitím moderních technologií a poznatků sociální psychologie dokáže někdo přeprogramovat pozitivní emoce na destruktivní nástroj zneužitelný proti vlastnímu státu.

Máme za sebou celá desetiletí, během nichž se vytvářely různé zjednodušené mýty a i překrucování historie za totality v nás zanechalo hluboké stopy. Mimo jiné převládl svým způsobem pohodlný dojem, že jsme přece byli vždy oběťmi. Jenže stylizování se do role oběti není zrovna ten nejlepší způsob, jak se postavit příštím hrozbám. Zvláště když nebezpečí blížícího se ohrožení nemusí být hned patrné, ba dokonce je nemusíme rozpoznat, ani když už nastane. K tomu přidejme zejména historickými okolnostmi vypěstované kverulantství, to, že na stát nahlížíme jako na něco, co je třeba držet si od těla, nevěřit tomu, v soukromí na to nadávat a případně to čas od času trochu pumpnout.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

  • Co nám chybí, abychom pociťovali sounáležitost se svou zemí.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru