Miloš Čermák
Trošku mě znervóznilo, když jsem si před časem uvědomil, že někdy mluvím s věcmi.
Třeba cestou do práce přecházím v Karlíně dvouproudou vozovku. Když to jde, tak ji přeběhnu na červenou. Ale on je tam obvykle dost hustý provoz, takže jen nervózně přešlapuju.
V tu chvíli to beru jako nespravedlnost.
Tím to asi začalo. "No tak, neblbni," řekl jsem vyčítavě a podíval se na semafor.
Stál vzpřímeně a tvářil se jakoby nic.
A když se po chvíli rozsvítila zelená, úlevně jsem prohlásil: "No tak vidíš, že to jde!"
Ale jednou to trvalo delší dobu. Připadalo mi to nekonečné.
Takže když se konečně objevil zelený panáček, prohlásil jsem vyčítavě: "Stálo ti to za to, debile?"
Od té doby spolu mluvíme pravidelně. "Nazdar kámo!" zdravím ho, a když se čirou náhodou povede, že se zelená rozsvítí bez čekání, říkám vděčně: "Díky, paráda!"
Jindy zkouším smlouvat, nejdřív po dobrém, pak po zlém a pak dělám, že jsem naštvaný a že se semaforem nemluvím.
Taky jsem v práci začal zdravit svůj hrnek na čaj.
"Ahoj!" říkám mu, a když kolegové ještě nejsou v práci, tak klidně nahlas a dávám si záležet, aby to slyšely i jejich hrnky. A bylo jim líto, že je nikdo nezdraví.
Mluvil jsem o tom s psychiatrem.
Ne se SVÝM psychiatrem, zatím se u žádného neléčím, ale s kamarádem, který jako psychiatr pracuje. Ujistil mě, že je to naprosto v pohodě.
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
- S věcmi lze mít i milostný vztah nebo sex.
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
