Po studiu práv byl David Uhlíř tajemníkem pražského magistrátu, věnoval se advokacii, byl insolvenčním správcem a má zkušenost s vyučováním. Od prosince 2014 je jedním z 15 ústavních soudců. "I když člověk dělá právo 35 let a přijde k Ústavnímu soudu, tak to znamená velkou pracovní změnu, člověk musí začít uvažovat jiným způsobem. To platí i pro ty, kteří na Ústavní soud přijdou z akademického prostředí nebo z obecné justice. Způsob uvažování a argumentace je širší," říká Uhlíř v rozhovoru pro HN.

HN: Jaký je rozdíl mezi prací ústavního soudce a advokáta?

Je to úplně jiná práce. Na advokacii je hezké zadostiučinění, když přesvědčíte soud o svém názoru a pravdě a když dotáhnete spor do vítězného konce. Kdežto na Ústavním soudu je největší odměnou, když najdete správné řešení. Když se vám povede problém dobře uchopit, vysvětlit ho kolegům tak, aby akceptovali váš názor. Radost advokáta je radost sportovce, který střelí branku, radost ústavního soudce je radost fyzika, který zvolá heuréka, protože přišel na to, jak mají věci fungovat nebo jak fungují.

HN: Takže je práce ústavního soudce spíše introvertní?

Ano. Naopak advokacie je práce na spoustě věcí najednou. Podobá se práci ženy v domácnosti s malými dětmi. Děláte najednou 20 věcí, musíte se rychle rozhodnout, co je priorita, kam dřív skočit, co dřív zachraňovat.

David Uhlíř (63)

David Uhlíř je od konce roku 2014 soudcem Ústavního soudu. Předtím se věnoval praxi ve své advokátní kanceláři, byl také místopředsedou České advokátní komory a vykonával práci insolvenčního správce.

Ve své právní praxi se věnoval převážně občanskoprávní agendě, občanské právo také vyučuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

HN: Ústavním soudcem jste již přes tři roky. Cítíte se být více ústavním soudcem než advokátem?

Určitě ano. To mi hlavně připomínali kolegové, když jsem přišel na Ústavní soud, že si musím dávat pozor, abych k věcem nepřistupoval z pozice advokáta, tedy z té pozice, že dostanete ústavní stížnost a začnete řešit problém jednoho člověka. To je špatně.

HN: A jak je to správně?

To, co řeší Ústavní soud, je zpravidla to, jestli byly porušeny základní práva a svobody, jestli se člověku dostalo spravedlivého procesu, jestli nebyl dotčen protiústavně na svém majetku a tak dále. Člověk se musí naučit nehledět na to advokátním pohledem, tedy co by se pro toho člověka dalo udělat.

HN: Byl přerod v ústavního soudce náročný?

Člověk je automaticky korigován tím, že rozhoduje v senátu, nerozhoduje individuálně. Když to není plenární věc, rozhodujete s dalšími dvěma kolegy. Nemyslím si, že bych dnes jako soudce zpravodaj měl zásadně jiné návrhy než v prvním měsíci, kdy jsem na Ústavním soudu nastoupil. Člověk začne jinak argumentovat, nahlížet na věci z jiné perspektivy. Postupně mu také dojdou širší souvislosti, Ústavní soud má všeobecně tendenci odmítat bagatelní věci s tím, že když se někdo soudí o dva tisíce korun, nemůže dosáhnout takové intenzity, aby to porušilo jeho základní práva.

Ale když se ukáže, že existují děti, které vyjdou z dětského domova a odcházejí s několika exekucemi a s celkovým zatížením v řádu desítek tisíc korun, které jim brání začít normálně fungovat a pracovat, tak se ukáže, že to není individuální problém dvou tisíc korun, ale systémový problém.

HN: Jak moc je výběr ústavních soudců politická volba, alespoň co se týče senátu?

Myslím, že vždy jde o politickou volbu. Zkušenost na celém světě ukazuje, že politici, kteří vybírají vrcholové soudce, hledají ideově spřízněné duše. Ale třeba Eliška Wagnerová razila teorii povinného nevděku ústavního soudce k prezidentovi, který ho jmenoval.

Soudci mají vždy tendenci se osamostatnit. Vychází to z povahy profese i z toho, že styky mezi soudci a politiky jsou velmi řídké − tak jednou za rok přijede zdvořilostní návštěva ústavně-právního výboru do Brna, pohovoříme spolu.

HN: O čem?

Kolik máme práce a proč někdy vyhovíme a někdy nevyhovíme jejich návrhům. Debata je samozřejmě odborná, poslanci jsou z velké části právníci. Máme pole společného zájmu a hovoří se i o širších problémech. Například o rekodifikaci občanského soudního řádu.

HN: Co je na dnešních procesních pravidlech špatně?

Problém vidím v tom, že dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek s jasně vymezenými důvody přípustnosti. A to zdaleka nezahrnuje celé spektrum požadavků na spravedlivý proces. Ústavní soud proto vypracoval doktrínu, že je na Nejvyšším soudu, aby se zabýval nejenom úzkými důvody, pro které je mimořádný opravný prostředek přípustný, ale aby zkoumal spravedlnost celého předcházejícího řízení jako celku.

Pak je zde další velký problém, že existuje řada individuálních případů, kdy právní řád nepřipouští odvolání, nepřipouští dovolání v bagatelních, rodinných věcech. A tam zcela evidentně v těch rodinných věcech chybí instituce, která by měla na starosti sjednocující judikaturu.

HN: Takže to přijde až k vám…

Ano. Paradoxně se to pak Ústavní soud snaží napravovat, ale všichni jsme si vědomi, že se nemůžeme stát poslední instancí ve sporech o výši výživného. Ale přece jen cítíme, že praxe mezi jednotlivými krajskými soudy je někdy nápadně odlišná, aniž chápeme proč. A máme pocit, že jde o systémový problém, o kterém je třeba mluvit. Žádné jednoduché řešení na to nemám.

HN: Systémový problém?

Neštěstí je v tom, že rodinněprávní spory mají s právem vlastně hrozně málo společného, jsou to věci vztahové, kde se nefunkční vztah mezi rodiči promítá do rozhodování o tom, jestli si dítě budou bývalí manželé předávat v pět, nebo v šest hodin odpoledne. Ale je zapotřebí řešit, aby se oba rozvedení manželé smířili s tím, že jejich manželství skončilo.

A s tím jim žádný právník ani Ústavní soud nepomůže.

HN: Takže spory nejsou příliš o právu, ale o vztazích?

Jsou to víc vztahové než právní problémy a soudy je řeší jen kvůli tomu, že neexistuje nikdo jiný, kdo by je měl na starosti. A tak vzniká problém, že Ústavní soud se chtě nechtě dostává nakonec do pozice, kdy rozhoduje o tom, jestli 100 tisíc výživného je moc, nebo není.

Celá verze rozhovoru vyšla v prázdninovém vydání měsíčníku Právní rádce

Související