Když si prezident Václav Havel připravoval v posledních hodinách roku 1989 svůj první novoroční projev, dal jeho koncept přečíst několika spolupracovníkům a blízkým. Dáša Burešová se přihnala za mnou, úplně rozčilená. "Pojď, rychle, přiveď mě k němu," naléhala. Pak jsme oslovili Havla.

Mluvila ona, protože toho o soudech a soudcích v té době věděla mnohem víc než já.

Vždycky trochu půvabně zčervenala, když se rozhorlila, když se přela o pravdu, jak ji ona chápala. "To přece nemůžeš, Václave. Nemůžeš říct 'pokleslá justice'! Jistě ses setkal s mnoha soudci úslužnými k režimu, ale nebyli takoví všichni! Vidíš to z pozice vězně, kterému všichni vykládají, jak byli nevinní," vysvětlovala.

"Já se jako advokátka mezi soudci pohybovala dlouhá léta. Mohu ti vyjmenovat řadu skvělých soudců, kteří se nenechali zlomit, ani nalomit. Jistě, taky znám mnoho takových, kteří si zadali," prohlašovala.

Já jsem tehdy přizvukoval, protože si celý život ošklivím odsuzující generalizace.

Havel však asi vzpomínal na soudkyni ve svém posledním procesu, na příběhy odsouzených ve svých mnoha žalářích a nedal se oblomit. Zahanbující, nespravedlivé adjektivum v jeho projevu zůstalo justici přišito. A ve mně zase zůstala vzpomínka, jak se sotva třínedělní ministryně pustila do prezidenta republiky.

To byla celá ona: vhodná či nevhodná chvíle, prezident či kolega, padni komu padni.

Dagmar Burešová

(* 19. 10. 1929 † 30. 6. 2018)

◼ K právnickému povolání tíhla od mládí. Narodila se v roce 1929 do pražské právnické rodiny, právníkem byl její otec i pozdější tchán.

V roce 1952 vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a začala pracovat jako advokátka. Věnovala se převážně občanskému a pracovnímu právu.

◼ Po roce 1969 obhajovala více než sto lidí nepohodlných komunistickému režimu.

Zastupovala spisovatele Milana Kunderu, publicistu Ivana Medka či matku Jana Palacha.

◼ Do politiky vkročila v prosinci 1989, kdy ji Občanské fórum vyslalo do čela resortu spravedlnosti v české vládě. Jako ministryně spravedlnosti se podílela na přeměně české justice, reorganizaci soudnictví, reformě vězeňství či přípravě nových zákonů.

◼ V prvních svobodných volbách v červnu 1990 úspěšně kandidovala do České národní rady a stala se její předsedkyní. V čele předchůdce nynější Poslanecké sněmovny působila do voleb v roce 1992. "V atmosféře tehdejší euforie a nadšení bylo všechno snazší než dnes," řekla před několika lety.

◼ Jako předsedkyně rady se v letech 1990 až 1992 účastnila jednání o novém uspořádání tehdejší federace.

S rozpadem Československa a po volebním neúspěchu Občanského hnutí z vysoké politiky odešla a vrátila se k advokacii.

Zastupovala firmy a postupně se vracela k zastupování ve sporech o náhradu škod.

◼ V roce 1996 kandidovala ne­úspěšně do Senátu za KDU-ČSL. Po roce 1999 působila jako předsedkyně správní rady Česko-německého fondu budoucnosti, ustaveného o dva roky dříve s cílem podporovat porozumění mezi Čechy a Němci.

Její jméno se objevovalo i v souvislosti s možnými prezidentskými kandidáty v roce 2003.

◼ Prezident Václav Havel, se kterým Burešovou pojilo dlouholeté přátelství, jí udělil v roce 2002 za zásluhy o demokracii a lidská práva Řád
Tomáše Garrigua Masaryka.

V roce 2007 ji Česká advokátní komora uvedla do právnické síně slávy.

V následujícím roce advokátní praxi ze zdravotních důvodů ukončila.

◼ Burešová je známa i jako velká příznivkyně skautingu (dva roky byla starostkou Českého Junáka), ráda lyžovala, hrála basketbal, volejbal
a také bridž.

V roce 1950 se provdala za dětského lékaře Radima Bureše, s nímž měla dcery Zuzanu a Lucii.

Bez váhání do vlády

Byla první ministryní spravedlnosti ve vládě České republiky.

Když jsme jí začátkem prosince v koordinačním centru Občanského hnutí oznámili, že ji jako naši kandidátku navrhneme tehdejšímu premiérovi Františku Pitrovi, opáčila s úsměvem, že o řízení resortu nemá ani ponětí. Že to ale bere, protože ví o justici zdola dost na to, aby funkci zvládla. Rozhodla se během několika minut.

Věděli jsme, že je to dobrá volba, že ona je skvělá právnička, že se nikdy nebála a že má neopakovatelné charisma. Její krása nebyla zdaleka jen fyzická, byla prodchnuta čistotou, jasnou myslí a vůlí k pravdě.

Když jela svým autem poprvé ráno do práce na ministerstvo, nabourala se. Jistě přemýšlela o tom, co udělá hned jako první.

Byla zkrátka živoucí spravedlnost. Jako advokátka se už od komunistických dob specializovala na spory o náhradu škody, na pracovní úrazy a poškození zdraví ve spojení se zaměstnáním. Často brala roli obhájce ex offo, které se kolegové většinou vyhýbali. Šlo často o předem ztracené případy. Vždy byla na straně poškozených, protivníkem byl často stát, kterému tehdy patřilo všechno. Mimo to hájila u soudů nepřátele státu, disidenty. Nebo třeba spisovatele Milana Kunderu.

Po prvních svobodných volbách byla zvolena předsedkyní České národní rady. V první linii jsme si protrpěli rozdělování státu − ona jako předsedkyně českého parlamentu, já jako předseda vlády. Našimi téměř každodenními partnery byli Vladimír Mečiar, František Mikloško nebo Ján Čarnogurský. A také čeští bojovníci proti takzvaným penězovodům na Slovensko. Vždyť ani dnes se nechceme s nikým dělit. Desítky, spíše stovky hodin jednání na desítkách míst tehdy ještě federalizovaného státu. Viděli a slyšeli jsme spoustu demagogie, předsudků i blábolů. Československo jsme prohráli.

Pak jsme ještě také neslavně prohráli − jako Občanské hnutí − volby v červnu 1992. Byli jsme v kampani nemožní. Hlavně se ale ukázalo, že ty první vždycky revoluce požere. Ti, kdo přijdou na poslední chvíli, jim vyčítají, že nejsou dost radikální. Prostě klasika.

Mrzí mě, že když televize HBO pustila do oběhu skvělý film polské režisérky Agnieszky Hollandové Hořící keř, Dáša už uznání a aspoň pozdní slávu nemohla sdílet s ostatními. Film ukazuje dramatické události po sebeobětování Jana Palacha, který se roku 1969 upálil na protest proti potlačování svobody po okupaci Československa sovětskými vojsky.

Uznání přišlo pozdě

Když se film v roce 2013 objevil, byla už Dáša upoutaná na lůžko a přijímala jen několik málo lidí. Stovky přátel jí nemohly říci, že byla skvělá: skvěle zahraná ve filmu, ale hlavně skvělá, statečná a krásná tehdy v životě. Když hájila čest mrtvého Jana Palacha ve sporu s mocným komunistickým papalášem, který tvrdil, že Palach se vůbec nechtěl upálit − pamatujete ještě, vážený postarší čtenáři, na takzvaný studený oheň?

Byla to ohavná veřejně hlásaná lež, která měla udělat z Palacha najatého pitomečka v nějaké rafinované "pravicové" provokaci. Dáša tehdy, kolem už stoupající bahno normalizace, stála na straně jeho matky Libuše, úplně sama. Sama proti moci. Ten příběh se u nás doma nikdo neodvážil režírovat, produkovat. Ještě se asi stydíme. Máme za co.

Dáša věděla o filmu, ale nemohla už s nikým mluvit. Nedočkala se ani dodatečného uznání. Za to, o čem většina lidí ani nevěděla − protože Dáša se tímto případem nikdy nechlubila. Nedočkala se jako přítomná ani nejvyšší pocty odborné, když byla v roce 2007 uvedena do právnické síně slávy.

Myslím, že jsme už nikdy od její práce v úřadu ministryně spravedlnosti neměli takového šéfa resortu, ke kterému se upínají zraky všech. Také jako k odbornici, jež se především zasloužila o rychlé rehabilitace politických vězňů.

Uchovám si ji po zbytek života jako usměvavou dámu, pro kterou spravedlnost nebyla jen jedním z resortů, ale celoživotním posláním. Byla inteligentní, byla neohrožená, čistá. A měla to všechno vepsáno v tváři. K její památce bude patřit ta úplně nejvyšší čest.

Související