Cesta z dluhové pasti a morální hazard nulového oddlužení

Proces insolvenčních řízení, zejména část oddlužení, se v Česku ocitá na rozcestí. Důvodem je, že ani mezi jednotlivými insolvenčními správci není jednota v zásadní otázce, zda se mají těm, kdo vyhlašují osobní bankrot, všechny dluhy odpouštět. I takový závěr přinesl průzkum v rámci nedávné Konference insolvence 2018.

Pro nulové oddlužení mluví například fakt, že se pro dlužníka jedná o možnost restartu a druhé šance. Proti tomu stojí názor, že by každý měl být za své dluhy zodpovědný. A že by věřitel neměl být tím, kdo tahá za kratší konec pomyslného provazu. Navíc je nulové oddlužení vnímáno jako snadná cesta ke zbavení se dluhů, a tedy jako demotivační. A to i pro možnou nápravu finančního chování dlužníka.

Řešení tak nabízí kompromis, aby proces pomohl dlužníkům, kteří situaci řešit chtějí, ale neznevýhodnil věřitele. Na pokračování debaty o nulovém oddlužení si ale budeme muset počkat do podzimu, kdy by se mělo pokračovat ve druhém čtení novely insolvenčního zákona v rámci Poslanecké sněmovny.

Ministr spravedlnosti Robert Pelikán sice ve své funkci končí, přesto ještě stihl podepsat vyhlášku o personálním a materiálním vybavení a standardech výkonu funkce insolvenčních správců. Ta totiž bude mít na proces oddlužení zásadní vliv. Její problém je v tom, že neakceptuje insolvenční správce jako podnikatele. Nastavuje jim totiž podmínky a limity, jako kdyby byli státem placenými úředníky. Zásadní problém pak ministerstvo spatřuje ve sdílení administrativního personálu. Ten v provozovně řeší pár hodin v týdnu rutinní agendu. Zaměstnání na plný úvazek není rentabilní a vyhláška jej ani neumožňuje.