Neexistuje nápad tak skvělý, že by nešel dovést do nejhloupějších konců. Původní snímek Jurský park z roku 1993 vynikal mnoha věcmi. Režisér Steven Spielberg na plátně revolučními trikovými technologiemi oživil vyhynulé druhohorní tvory, také ale skvěle pracoval s faktem, že hlavní hrozbou jeho thrilleru byla zvířata, na něž protagonisté po velkou část děje hleděli s úžasem.

"Pohybují se ve stádech," zvolal tehdy jeden z hrdinů a jeho až nábožné vytržení biologa, ale též člověka, který se rád nechá zaskočit obrazem nebývalé krásy, vstoupila do dějin kinematografie. Novinka nazvaná Jurský svět: Zánik říše, kterou od včerejška promítají kina, rozvíjí dinosauří sérii už pátým dílem. A právě fakt, že není jasné, zda se prehistorické zvěře děsit, či ji chránit a milovat, z filmu od začátku dělá nezáměrnou parodii.

Po tři roky starém restartu série nyní přichází pokračování, které jako by dopředu odhalovalo svou zbytečnost. Už minule vznikl film, který jen ukazoval, že na nostalgii po originálu je brzy a na pokračování zase příliš pozdě. Ale stále to byl sympaticky jednoduchý žánrový snímek s charismatickým hercem Chrisem Prattem, který na plátně uměl prodat svou image životem ošoupaného dobrodruha v duchu Indiany Jonese.

Biolog Owen Grady, jehož ztvárnil, si v novém díle staví chatu v odlehlém koutu světa, pije pivo a je mu dobře. Jenže opět je zatažen mezi tyranosaury, velociraptory a triceratopse, kterým po zničení zábavního parku ze závěru minulého filmu nyní hrozí zkáza. Ostrov, kde zůstali, se mění v aktivní sopku a zvířatům je třeba pomoct.

Už tady divák poprvé zaváhá. Opravdu je z hlediska ochrany přírody nejlepší nápad začít stěhovat vyhynulá a znovu naklonovaná zvířata z jednoho ostrova na druhý − navíc zrovna ve chvíli, kdy jej má zaplavit láva? A opravdu ty, kteří podobnou vizi mají, žene nezištná péče o osud prehistorických tvorů?

Infografika

Ústřední pár v podání Chrise Pratta a Bryce Dallas Howardové pochopitelně zjistí, že za vším jsou peníze a lidská touha po moci. A publikum při komplikovaném odhalování ďábelského plánu jako ze šestákového čtiva v kině přemýšlí, zda by raději samo nemělo vyhynout.

Režisér Juan Antonio Bayona se osvědčil jako solidní hororový řemeslník. A hned v úvodní scéně uprostřed deště a tmy nabízí slušnou porci napětí. Jenže hned tady se projeví nešvar filmu: scenáristé se nerozhodli, zda chystají vážně míněný velkorozpočtový katastrofický thriller s ekologickou úvahou v pozadí, či brakový snímek s obřími ještěry v popředí.

Když se z hlubin moře vynoří kolosální zubatá potvora a odkousne muže visícího na žebříku pod vzlétajícím vrtulníkem, vybaví se spíše brakový film Žralokonádo než hollywoodský trhák za stovky milionů.

Jurský svět: Zánik říše působí podobně jako nový ještěr jménem indoraptor, kterého padouši ve filmu klonují. Také jde o skládačku, ve které by mělo být vše. Jenže místo dokonalého superfilmu vznikl bizarní slepenec, jenž banální příběh vypráví tak složitě, že o něj divák brzy ztratí zájem.

Pro dnešní Hollywood je to symptomatické. Producenti chtějí vyrobit film pro všechny a jako by zapomněli, že nestačí dostat do něj vše, co je napadne. Takzvaný blockbuster, který Čelistmi a Hvězdnými válkami stvořil právě autor původního Jurského parku Steven Spielberg s Georgem Lucasem, se vyznačoval jednoduchým konceptem, jejž šlo snadno prodat jedinou větou, jediným sloganem.

Nový Jurský svět lze shrnout do věty: "Parta maniaků stěhuje dinosaury do sklepa něčího obrovského domu a zapomněla domyslet, který z nekalých plánů je pro ně podstatnější." I ta však nechává stranou asi pět podzápletek a vůbec nezní jako slogan, který by do kin přitáhl masy diváků.

Režisér Bayona má na hororového specialistu až překvapivý cit pro komediální načasování. A tak se vrcholem filmu stávají groteskní etudy, třeba když se dočasně ochrnutý Chris Pratt pokouší odplazit před žhavou lávou, která se k němu šine až směšně pomalým tempem. Nebo když svých pět minut slávy dostane dinosaurus, jemuž nelze přezdívat jinak než louskáček. Malý čipera svou tvrdou lebkou rozdrtí či odhodí vše, do čeho narazí. Těla létají vzduchem a publikum na chvíli zapomíná na přihlouplou zápletku.

Motivace postav z filmu mizí rychleji než trestuhodně nevyužité charisma hlavních hereckých hvězd, vše končí megalomansky a je marné přemýšlet, zda má v závěrečných obrazech být cítit ironie brakového filmu. Protože velkolepé finále to není. K tomu nestačí působivý obraz rádoby biblických proporcí. Ten obraz by napřed někdo musel zasadit do soudržného celku.

jarvis_5b2bd4e6498eba1f760aa40b.jpeg
Snímek z Jurského světa: Zániku říše.
Foto: CinemArt
Související