Titanic se potopil 14. dubna 1912. Ve stejný den, kdy se narodil Kim Ir-sen. Zakladatel a na půl století vůdce Severní Koreje. Státu, který dovedl k perverzní dokonalosti kontrolu nad vlastními občany. Státu, který svou výzbrojí, armádou a militantní ideologií jako by vypadl z románu Julese Verna Tajemství ocelového města. A teď ještě dosáhl toho, že se jeho vůdce − Kim Ir-senův vnuk Kim Čong-un − setkal s americkým prezidentem za obrovské pozornosti světa, jako kdyby šlo o summit dvou nejmocnějších zemí naší sluneční soustavy.

Jak severokorejský režim dokázal přežít dobu studené války, odolávat všem změnám a udržet svoji diktaturu tak tvrdou a izolovanou od okolí?

V jihokorejském Soulu nemusí člověk při hledání odpovědí na tyto otázky vyhledávat jen akademické debaty a politologické studie. Může se sejít přímo se Severokorejcem, který přes Čínu uprchl a přestěhoval se do Jižní Koreje. Kdo může život Severokorejců vysvětlit lépe než jeden z nich?

Han Geum-uk pracovala v Pchjongjangu na poště. S manželem a třemi dětmi uprchli přes Čínu v roce 2005. Souhlasila se schůzkou s novinářem, jen nechtěla být na žádných fotografiích. Přece jen má pořád obavy z pronásledování, i po třinácti letech. Popisuje, jak vidí svět člověk, když je uzavřený uvnitř severokorejské diktatury.

Jak to všechno začalo

◼ Japonská okupace Koreje skončila v roce 1945. Sever obsadila sovětská armáda, jih americká.

◼ Na severu Sověti začali budovat mocenský systém podle stalinského vzoru. Jako vůdce si vybrali Kim Ir-sena, který prošel výcvikem v Rudé armádě.

◼ Nový stát budovali sovětští poradci, první ústavu Korejské lidově demokratické republiky (KLDR)
schválil Stalin.

◼ Po zemědělské reformě v roce 1946 a přerozdělení vlastnictví půdy odešlo mnoho Korejců na jih.

Odchod potenciálních odpůrců usnadnil Kim Ir-senovi udržení moci. V letech 1945 až 1951 uteklo ze severu 1,5 milionu Korejců.

◼ 9. září 1948 vyhlásil Kim Ir-sen KLDR.

◼ V letech 1950 až 1953 se odehrávala korejská válka.

Dohoda o příměří zakonzervovala oba státy v současných hranicích.

"Neměla jsem ani ponětí o tom, co se děje ve světě. V Severní Koreji není šance se to dozvědět. Normální člověk se nedostane k informacím, jak to vypadá v Jižní Koreji nebo jinde. Existuje jen státní televize. Výjimkou je jen oblast u hranic s Čínou, kde lidé chytají i jiné vysílání. Internet je dostupný jen v Pchjongjangu, ale upravený a cenzurovaný. Navíc přístup na něj komplikují časté výpadky proudu," popisuje Han Geum-uk.

Ještě donedávna byli podle ní Severokorejci zcela ovlivnění propagandou.

"Švagrová mi napsala dopis, ať se vrátím, že jsem zradila svou vlast a dílo velkého vůdce Kim Ir-sena. Matka mi říkala, ať radši zůstanu v Číně, protože Jihokorejci jsou zlí lidé. Prostě představa, jak vypadá svět, tam chybí. V posledních letech ale pomalu přibývá lidí, kteří informace mají. Také díky tomu, že v Jižní Koreji je už přes třicet tisíc severokorejských uprchlíků," říká bývalá úřednice.

Potvrzuje, že v Severní Koreji je skutečně základem kontroly rozvětvený systém informátorů tajné policie. Jejich přesný počet není známý. Jeden z bývalých zaměstnanců Ministerstva pro ochranu státní bezpečnosti (tam se zprávy o občanech sbírají), který uprchl, tvrdí, že jeden informátor připadá v průměru na padesát obyvatel.

"Nemůžete věřit nikomu. Nikomu nemůžete říci sebemenší stížnost, protože nevíte, zda to není informátor. Máte strach cokoliv říci. To je důvod, proč nejsou v Severní Koreji žádné protesty nebo povstání," říká uprchlice.

Na severu stála deset let v čele buňky, které se říká inminban neboli lidová skupina.

"Je to člověk, který má na starosti takových dvacet až třicet bytů a odpovídá za to, co se tam děje. Od odvozu odpadků až po hlášení, co se stalo. Tajné policii se hlásí například i hádka mezi manželi. Musí se podrobně informovat o jakékoliv události. Musela jsem podle instrukcí svolávat schůze a tam opakovat třeba to, že naše ekonomika má problémy kvůli americkým sankcím. Musela jsem také vybírat příspěvky pro armádu. Například každý musel dát brambory ze svého," vypráví Han
Geum-uk.

Běžný Severokorejec nemůže bez předchozího povolení měnit zaměstnání a nemůže volně cestovat ani po Severní Koreji. Cesta z jedné provincie do jiné či z jednoho města do druhého musí být povolena místními úřady a musí být řádně zdůvodněna. Stejně tak není možné se bez povolení stěhovat a už vůbec ne z venkova do Pchjongjangu. Jeho obyvatelé mají privilegované postavení.

Loajální, kolísající a nepřátelé

V rámci takzvaného systému songbun jsou Severokorejci rozděleni do tří základních skupin. V první jsou loajální obyvatelé. To jsou ti, jejichž předkové stáli vždy na straně režimu a kteří jsou považováni za jeho spolehlivou oporu. Druhou skupiny tvoří kolísající. Ti nejsou tak spolehliví a prověření, ale nikdo jim nedělá problémy, když k nim nezavdají příčinu. Na nejspodnějším místě jsou pak nepřátelé. Potomci nebo příbuzní těch, kteří se dostali do konfliktu s režimem nebo které zapudila vládnoucí Korejská strana práce. Ti nemají šanci na kariérní vzestup nebo studium.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.