Zákon o úpadku a způsobech jeho řešení, jinak také známý jako insolvenční zákon, patří nepochybně mezi normy, které jsou legislativnímu procesu podrobovány vcelku často. Na první pohled by se možná mohlo zdát, že je to až příliš často. Opak je ale pravdou, insolvenční zákon totiž musí dynamicky reagovat na ak­tuální situaci v tržním prostředí.

Ještě loni jsme mohli celkem často sledovat insolvenční kauzy, které měly společného jmenovatele, tzv. šikanózní insolvenční návrhy. Díky aktivnímu přístupu ministra spravedlnosti a jeho úřadu se však jednoduchou změnou několika paragrafů insolvenčního zákona podařilo tento jev téměř vymýtit.

Je jisté, že dříve či později se objeví nějaká nová mezera, na kterou bude třeba reagovat. Nyní to je politicky značně opepřený boj o novou úpravu procesu oddlužení. Na jedné straně máme sociálně orientované zastánce dlužníků, kteří vehementně brojí proti "predátorským" věřitelům, na straně druhé oponenty, podle kterých si dlužník svou situa­ci přivodil sám neuváženým jednáním, a proto za své činy musí platit.

Obě strany se ale překvapivě jednomyslně shodují na tom, že předluženost nemalé části české populace je vysoká a v dlouhém období neúnosná. Legislativní úprava insolvenčního zákona v oblasti oddlužení je proto zcela jistě namístě. Škoda jen, že nevíme, na koho zákonným opatřením cílíme, protože z dostupných dat nejsme schopni definovat, která část populace se s dluhovou zátěží potýká.

Morální hazard je pak jednou z dalších proměnných, které jsou v souvislosti s oddlužením diskutovány a nelze je v úvahách o finální podobě novely zcela vynechat. Jednou z podstatných zásad, které by mohly přispět k eliminaci morálního hazardu dlužníků, je omezení účinnosti zákona na dluhy minulé. Ty, které vznikly před přijetím zákona o spotřebitelském úvěru, který zcela změnil legislativní prostředí a významně omezil prostor pro poskytování "predátorských" úvěrů.

V procesu oddlužení by taktéž měl být vytvořen větší prostor pro prozkoumání povahy dluhu. V případě příslušenství násobně převyšujícího jistinu by věřitelé mohli být povinováni prokázat soudu, že požadavek na takové příslušenství není v rozporu s dobrými mravy. Pokud by se totiž takové pohledávky v procesu oddlužení podařilo popřít, nepochybně bychom vyřešili obtížnou situaci celé řady dlužníků.

Situaci dlužníků by také nepochybně prospělo, pokud by stát vyřešil daňové hledisko odpisu pohledávek tak, aby se daňové subjekty nedostávaly do konfliktu s institutem "péče řádného hospodáře" a vymáhání neprobíhalo jen "na oko".

Je nesporné, že přijetím nové úpravy insolvenčního zákona nesmí být otevřen prostor pro negativní (perverzní) motivaci dlužníků do budoucna. Proto je k úvaze, zda změny v oddlužení paušálně prezentovat jako dluhovou amnestii. Pokud totiž budou méně finančně gramotní obyvatelé tímto motivování k dalšímu, ještě většímu zadlužování, jsme na počátku problému nevídaných rozměrů.