Adam Černý
Nová italská vláda má jako jeden z bodů svého programu závazek, že v ní nebude žádný svobodný zednář. To by se ještě dalo považovat za komickou výstřednost, protože by v ní tím pádem nebylo místo ani pro oslavovaného vůdce odboje proti Rakousku a Francii v 19. století Giuseppe Garibaldiho nebo autora textu národní hymny Goffreda Mameliho.
Horší je, že obě vítězné strany jsou protestní a antisystémové, čímž se liší například od rakouských svobodných, kde jejich účast v koalici vyvažují tradiční lidovci. Eurozónou, v níž je italská ekonomika třetí největší, by mohla řádně otřást rodící se sestava složená z krajně pravicové Ligy založené separatisty na bohatším severu země a Hnutí pěti hvězd se základnou na chudším jihu.
Příklad Řecka, kde svého času uspěla hodně levicová koalice Syriza se sliby, že se postaví "bruselskému diktátu", by mohl být pro eurozónu povzbudivý.
Odhodlání sliby dodržet ztroskotalo na nechuti většiny voličů vzdát se eura, takže požadované úsporné programy vláda v Aténách nakonec přijala a prosadila.
Podobný náznak se objevil i u budoucích vládců Itálie. Z první verze vládního programu slib uspořádat referendum o odchodu z eurozóny zmizel.
Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře
- Co se stalo se slibem, že se v Itálii budou snižovat daně a zvyšovat výdaje?
- Zavede země jednotný univerzální nejnižší příjem pro všechny?
- Jaké jsou vyhlídky navrhovaného premiéra, který má zkušenosti s krizovým managementem italských bank?
Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.
Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
