Martin a Eva mají leccos společného. Oba dva strávili dlouhou dobu v dětském domově. Při hledání práce jim po odchodu pomohla Nadace Terezy Maxové dětem. Tím jim usnadnila start jejich dospělého života.

Obyvatelé dětských domovů mají vstup do dospělého života těžký. S opuštěním bezpečí ústavu je čeká hledání bydlení a práce. Jen někteří z nich přitom mají alespoň představu, jak probíhá pracovní pohovor a co si na něj obléci. Nebo o jaký plat si ve své pozici a se svým vzděláním mohou dovolit říct. Eva a Martin díky nadaci získali brigády už během pobytu v domově. I díky tomu se jim podařilo najít stálou práci a udržet si ji.

V hlavní roli vychovatel

Už odmala měl jasno, že chce být automechanikem. Nestal by se jím, kdyby v dětském domově, kam Martin Gürtler ve čtyřech letech přišel se svojí mladší sestrou, nebyl svěřencem pana Hrabala. Ten k povolání vychovatele dělal také řidiče. "To mě k autům asi přivedlo," vzpomíná Gürtler, který po čase zjistil, že má poblíž dětského domova také strýce, jenž vlastní autoservis. Tam se utvrdil v tom, že se péči o auta chce věnovat na plný úvazek.

Jeho kroky proto vedly na střední školu, kde získal potřebný výuční list. Jak říká, pobyt na internátu v Čáslavi byl pro něj ideální příležitostí, jak se víc osamostatnit a odstřihnout od prostředí dětského domova.

Vychovatel Hrabal společně s Nadací Terezy Maxové později pomohli Gürtlerovi najít několik brigád a po jeho odchodu z domova i zaměstnání na plný úvazek.

"Vychovatelé nás vedli k práci. Většina lidí prošla pár brigádami už během školy. Já jsem pracoval ve stavebninách, na klánovickém úřadě a také jsem vypomáhal paní ředitelce v dětském domově," jmenuje mladík.

Opravář autobusů

V první den brigády měl obavy, jak se k němu bude kolektiv pracovníků chovat. Na jedné brigádě dokonce zažil pár konfliktů. "Jeden kolega se ke mně choval nepříčetně. Nevím, co ho k tomu vedlo, ale vadilo mu, že jsem si dal pauzu poté, co jsem dokončil své úkoly a vedoucí pro mě víc práce neměl. Asi ho štvalo, že nemám co na práci, zatímco on musí pracovat na plný úvazek," vypráví Gürtler.

Jeho prvním zaměstnavatelem byl dopravní podnik, kde jako karosář a klempíř opravoval autobusy. Ve chvíli, kdy párkrát přišel pozdě do práce, ale přišel vyhazov.

Od loňského září pracuje ve Škodě Auto jako montér. Práci našel s pomocí Nadace Terezy Maxové dětem.

Dříve bydlel na mladoboleslavské ubytovně, kde ale nebyl spokojený. "Vadilo mi, jak se tam střídají lidé a nikdy nevíte, kdo bude vaším sousedem. Proto bydlím v Brandýse nad Labem, kde mi kolega nabídl ubytování v jeho nevyužitých prostorech," vysvětluje Gürtler kaž­dodenní dojíždění.

Pracovního pohovoru se Gürtler neobával, strach měl spíše ze zdravotní prohlídky. "Stačí, kdyby měli podezření, že mám problém s karpálními tunely. To by byl důvod, proč by mě nevzali," říká a dodává, že mladoboleslavská automobilka pravděpodobně nebude jeho posledním zaměstnavatelem.

"Chtěl bych být řidič kamionu, jenže profesní školení i přívěs jsou drahé. Rád bych jezdil mezi Českem a zahraničím. Navíc musím získat praxi a náklaďák můžu řídit až od 21 let," říká s tím, že tento sen si plánuje vyplnit během dalších čtyř let.

Jediná chtěla na vysokou

Táta ve vězení a máma závislá na hracích automatech. Dětství Evy Ptáčkové nebylo idylické. "Doma jsme byly pořád samy, starala se o nás naše nejstarší sestra, která kvůli tomu neměla pořádné dětství," vzpomíná. Do děcáku přišla společně se třemi sestrami, bylo jí devět. Málokdo by tehdy tušil, že vystuduje vysokou školu, natož že bude doktorandkou.

V dětském domově byla jediná, kdo se pro vysokou školu rozhodl. Její starší sestra byla dokonce prvním dítětem z domova, které dokončilo středoškolská studia. "Ostatní děti neměly příliš vnitřní motivace jít studovat," uvažuje Ptáčková a dodává, že se nejvíce jejích tehdejších spolubydlících věnovalo zahradnickým či zednickým učebním oborům.

K doktorskému studiu Materiá­lového inženýrství na ČVUT se Ptáčková dostala díky svému zájmu o matematiku už na střední. Poté se hlásila na střední vojenskou školu, kam nebyla přijata.

Díky sestře jsem měla režim

Na radu své vychovatelky zvolila technicky zaměřenou střední školu. "Studovala jsem management strojírenství, což je vlastně ekonomika a strojařina dohromady," vzpomíná. I po maturitě věděla, že chce studovat dál. "Kdyby mi to nešlo nebo bych se na vysokou nedostala, šla bych pracovat," uvažuje.

Své studijní i profesní ambice připisuje péči své sestry. Ta dokázala trojici svých mladších sester nastolit pevný režim, který jim pomáhá dodnes. "Bylo to asi i tím, že vystudovala střední vojenskou školu a velení jí nedělalo obtíže," dodává s úsměvem Ptáčková.

Bezpečí dětského domova na Opavsku opustila vloni v září, nyní bydlí v bytě na okraji Českých Budějovic. Jak sama říká, v souvislosti s hledáním vlastního bydlení ji překvapilo jen to, jak důležitou roli hraje její inženýrský titul. "Zarazilo mě jednání některých pronajímatelů, kteří se mi při hledání bytu často ani neozvali. Když jsem do odpovědi na inzerát uvedla i svůj inženýrský titul, reagovali mnohem častěji. Myslela jsem, že na tom nezáleží, ale jak se zdá, tak ano," vysvětluje.

Její první pracovní zkušeností byla brigáda, na kterou šla se svojí sestrou, ještě když byly v dětském domově. Ve firmě, která se zabývala výrobou chodníkových dlaždic, vyklepávaly kostky z formy a skládaly je na vozík.

"Bylo to náročné, ale aspoň jsme zažily, co práce skutečně obnáší," hodnotí Ptáčková, která si mimo jiné také vyzkoušela řídit vůz České pošty. "Docela mě to bavilo, ale bylo to hodně náročné," usmívá se.

Chci být ředitelkou

V současnosti pracuje na pozici technické asistentky v konstruk­čním oddělení. "To znamená, že se starám o konstrukční tým a některé zakázky kontroluji po konstrukční a mechanické stránce," dodává. Náklady spojené se stu­diem již šest let pokrývá Nadace Terezy Maxové dětem, která jí v létě zaplatila i kurz angličtiny.

Jejím snem je se stát ředitelkou velké firmy. "Myslím, že každý by chtěl zastávat dobrou pozici, ale obnáší to hodně starostí. Chtěla bych být užitečná pro nějakou firmu a samozřejmě mít i dobrý plat, jezdit na dovolenou a mít v práci svobodu," vyjmenovává své profesní představy.

Související